Databáze Cesta do Evropské unie

Detail

Dosah a význam těchto mezinárodních aktivit lze nejlépe přiblížit pohledem na kořeny jejich vzniku. Pracovní společenství evropských příhraničních regionů (AGEG) byla založena již v roce 1971. V současné době patří do společenství osmdesát území, spřízněných blízkou kulturou, historií i ekonomickými a sociálními zájmy, které přesahují hranice dvou nebo více států.

Dalším významným krokem bylo přijetí Charty příhraničních a hranice přesahujících regionů v Evropě v roce 1981. Tento dokument již zdůrazňoval nutnost spolupráce i se zeměmi střední a východní Evropy.

Spolupráce příhraničních regionů zejména podél hranic se státy střední a východní Evropy je zaměřena především na problémy nedostatečné infrastruktury, kvality životního prostředí, počtu nezaměstnaných, různých forem hospodářské kooperace. Kromě těchto problémů se v rámci spolupráce řeší i otázky politické, sociálně-kulturní, psychologické, které souvisejí s reakcí na mimořádně rychlé sociální změny v životě obyvatel země, ale zejména příhraničních regionů.

Zpracovávání rozvojových koncepcí a programů přesahující hranice naráží na potíže způsobu jejich financování, které jsou odrazem vývoje rozdělené Evropy tzv. železnou oponou. Při této příležitosti je nutné zdůraznit, že všechny programy AGEG jsou integrovány a strategicky orientovány a vytváří základ spolupráce. Do rámce těchto programů se začleňují pak jednotlivé projekty. Cílem strategicky vedené přeshraniční spolupráce je podpořit vnitřní rozvojový potenciál na obou stranách hranic, vznik nových ekonomických aktivit a vytváření pracovních příležitostí. Kromě ekonomických a sociálních oblastí života příhraničních regionů zasahují programy také do oblasti cestovního ruchu, turismu i kultury , ale i každodenních kontaktů obyvatel.

Pro tyto cíle vytvořila Evropská unie specifickou iniciativu nazvanou INTERREG (vznikla v roce 1990). Jedná se o program podpory konkrétních projektů spolupráce přesahující státní hranice na vnitřních hranicích Evropského společenství. V rámci programu INTERREG byly vytvořeny speciální rozpočtové prostředky pro přeshraniční spolupráci na západě středoevropských a východoevropských států, které jsou vyčleněny do programu PHARE.

Tato iniciativa EU se do roku 1993 netýkala nových spolkových zemí v Německu, proto SRN vyvíjela tlak, aby v rámci rozšířeného programu INTERREG II, jehož existence se datuje od roku 1994, byly podporovány i konkrétní projekty spolupráce také v těchto oblastech.

Významnou součástí těchto programů je otázka jejich financování. Pro Českou republiku je rovněž důležité, že podle tzv. Madridské konvence z roku 1980 se příslušné vlády budou podílet na podpoře spolupráce přesahující státní hranice v mnoha směrech. V této souvislosti by měly být soustřeďovány určité finanční prostředky na investiční pomoc a ne pouze na neinvestiční, což byla zásada programu PHARE. Z toho vyplývá, že příslušný stát nebo region, který určitou pomoc v rámci těchto programů přijímá, se musí určitým způsobem na realizaci daného projektu podílet. Finanční prostředky Evropského fondu regionálního rozvoje se na těchto projektech podílejí zhruba polovinou celého rozpočtu. Zbytek musí být financován z rozpočtu příslušného státu nebo regionu.

Tento finanční aspekt přeshraniční spolupráce dává prostor pro zpřesňování a přizpůsobování regionální politiky ČR evropskému standardu. V rámci naší regionální politiky by měl být k dispozici také zdroj finančních prostředků na úrovni vlády nebo vyšších územních celků, které však nejsou dosud stanoveny. Dosavadní praxe v ČR naznačuje, že se tento problém řeší prostřednictvím rozpočtů většinou okresních rozpočtů.

Pro další rozvoj této přeshraniční spolupráce je důležité, že může být uskutečňována jak ve veřejněprávním, tak i soukromoprávním rámci. Podle Evropské rámcové dohody o spolupráci přesahující hranici mezi územními orgány mohou smlouvy uzavírat regionální společenství (tj. sdružení obcí) i regionální orgány (např. okresní úřady). Tyto způsoby v našich podmínkách převažují. Do budoucna bude nutné, aby orgány vlády jasněji stanovily podmínky a možnosti této mezinárodní spolupráce.

V současné době máme k dispozici dostatek času, abychom tuto nutnou legislativní úpravu zpracovali. Odpovídající právní rámec může přispět k urychlení integrace ČR do evropských struktur. Neřešení tohoto právního nedostatku nepřispívá také ke stabilizaci našich příhraničních regionů, které s ohledem na jejich vývoj po druhé světové válce, zaznamenávají určitá specifika svého regionálního rozvoje. Z tohoto důvodu by v rámci regionální politiky ČR měly být tyto otázky zohledněny.

Nedostatky právní úpravy v našich podmínkách jsou nejlépe patrné na rozdílech v příslušných dohodách o spolupráci různých regionů nebo jejich části v příhraničních oblastech ČR. Například euroregion Šumava - Bavorský les byl jediným, kde příslušná dohoda o spolupráci byla připravena za účasti Ministerstva zahraničních věcí, naopak v případě euroregionu Egrensis byla dohoda připravena německou stranou a naše část sdružení podepsala tuto dohodu bez vědomí Ministerstev vnitra a zahraničních věcí. Tato situace se odvíjela v souladu s málo příznivým přístupem vlády a jejích orgánů k této problematice. Závažným faktorem pro tuto situaci byly obavy z možného porušení celistvosti státu a další faktory, které vyplývaly (dosud vyplývají) z historických zkušeností českých zemí, daných jejím geopolitickým postavením ve střední Evropě a dlouhými hranicemi s Německem.

Přes tyto podmínky vzniklo u nás několik euroregionů. Vznikly Euroregiony Egrensis, Šumava, Krušnohoří, Labe, Nisa. Kromě této formy spolupráce vznikla na společné hranici Jižní Moravy a Dolního Rakouska přeshraniční spolupráce, která nemá charakter euroregionu. Zatím je nesnadné hodnotit výsledky této spolupráce, je však nutné vědět, že přeshraniční spolupráce, jak ukazuje její více než dvacetiletá historie v rámci EU je zaměřena na pomoc ekonomicky i sociálně slabým oblastem kdekoli v Evropě. V našich podmínkách půjde především o skutečnost, aby si naše příhraniční regiony vytvářely základ pro svůj rozvoj ze svých vlastních zdrojů v závislosti na celkové regionální politice státu.

Základem těchto forem spolupráce pro ČR by mělo být rovnocenné partnerství s minimální závislostí na pomoci z vnějšku. Česká republika by se neměla spokojovat se situací, kdy zahraniční podnikatelé spíše využívají v příhraničních oblastech místní levnou pracovní sílu (v terminologii EU jde o zřizování tzv. prodloužené výrobní linky). Pro euroregiony a rovnoprávné sousedství je třeba, aby zde vznikaly drobné a střední podniky, rozvíjel se např. cestovní ruch, který by byl systematicky vytvářen a další aktivity, umožňující ekonomický růst vlastními silami.