Databáze Cesta do Evropské unie

Detail

To však neplatí pro členské státy ES. Členské státy jsou zavázány přizpůsobit své vnitrostátní právo právu ES. Z povahy práva ES vyplývá, že ve vztahu k vnitrostátnímu právu členských států ES nejde o vztah mezinárodního a vnitrostátního práva. Tento mechanismus má blíže k federativnímu typu, protože právo ES nezavazuje jen členské státy, ale i přímo některé subjekty na území členských států. Už výše bylo uvedeno, že ES mají omezenou působnost, tedy že disponují pravomocemi jen ve věcech, které na ně byly přeneseny členskými státy v zakladatelských smlouvách. Zde se uplatňuje zásada subsidiarity, která je formulována ve čl. 3b Smlouvy o EU: “Společenství jedná v mezích pravomocí udělených mu touto smlouvou a cílů v ní stanovených. V oblastech nespadajících do výlučné pravomoci podniká ES kroky v souladu s principy subsidiarity jen tehdy a potud, pokud cíle navrhované činnosti nemohou být uspokojivě dosaženy členskými státy a mohou být z důvodů rozsahu či účinků navrhované činnosti lépe dosaženy Společenstvím.”

Uvedeme a vysvětlíme si další zásady, které vymezují vztah práva ES a vnitrostátního práva členských států. Tyto zásady jsou formulovány na základě zakládajících smluv a rozsudků ESD.

a) Zásada přednosti práva ES v praxi znamená, že právo ES bude aplikováno přednostně a v případě, že existuje právní norma členského státu, která je s právem ES v rozporu, norma národního právního řádu se na konkrétní případ neaplikuje.

Tato zásada není upravena v žádné ze zakládajících smluv. Uplatnila se zde rozhodovací činnost ESD. Tato zásada byla ESD poprvé definována v roce 1964 ve věci Costa versus ENEL25). Základní pojetí této zásady bylo ESD v rámci rozhodovací činnosti dále rozvíjeno, takže v současné době lze tuto zásadu shrnout asi takto: “Zásada přednosti je aplikována bez ohledu na to, zda konflikt mezi normami již vznikl nebo pouze hrozí, bez ohledu na to, o jaký druh pramene práva ES se jedná, bez ohledu na to, ve vztahu k jakému druhu právní normy členského státu se primát práva ES uplatňuje, a bez ohledu na to, zda právní norma ES existovala v době před nebo až po přijetí normy práva členského státu”. Z toho vyplývá, že právo ES má přednost i před ústavním právem členského státu. Tento závěr je výsledkem dlouhé rozhodovací praxe ESD a také soudní praxe jednotlivých členských států.

b) Zásada bezprostřední použitelnosti je charakteristická pro právní akty orgánů ES, speciálně pro nařízení. Bezprostřední použitelnost je vlastností nařízení, která znamená, že k jejich aplikaci není nutná ani přípustná jakákoli recepce vnitřním zákonodárstvím členského státu. Význam této zásady spočívá v tom, že se právo ES přičleňuje k právu členských států bez dalšího a je aplikováno jako právo komunitární povahy, nikoliv vnitrostátní. Smlouva o ES přisuzuje tuto vlastnost sekundárnímu právnímu aktu práva ES, tj. výše uvedenému nařízení.

c) Zásada přímého účinku práva ES není stejně jako zásada přednosti definována v zakládajících smlouvách. Opět se zde uplatnila rozhodovací praxe ESD. Tato zásada se opírá o charakter ES, jako společenství, v jehož prospěch omezily členské státy svá suverénní práva, i když ve vymezených oblastech. Toto společenství vytváří nový právní řád, který se vztahuje jak na členské státy, tak na jejich státní příslušníky a všem subjektům ukládá povinnosti a stanoví práva. Ta ustanovení práva ES, která mají konkrétní obsah, jsou jednoznačná a bezpodmínečná a nevyžadují další provedení ze strany členského státu ani orgánů ES, mají přímý účinek a jedinec má právo se jich dovolat u soudů. Právu jedince odpovídá povinnost soudce použít právo ES, ať je zákonodárství členského státu jakékoli. Tuto zásadu ESD poprvé definoval v rozhodnutí ve věci Van Gend en Loos17) v roce 1962.

Situace, kdy nadnárodní právní akt je sto způsobit vznik práva přímo jedinci se nám objevuje již v právu mezinárodním, v podobě tzv. self-executing smlouvy. Tento self-executing charakter mezinárodní smlouvy není presumován. Podle zásad mezinárodního práva obecně nemůže mezinárodní smlouva jako taková přímo vytvářet práva a závazky pro jednotlivce. Ale v některých případech samotný předmět smlouvy může z vůle stran být přijetím pravidel, jež vytvářejí práva jednotlivcům a mohou být aplikována přímo národními soudy. Oproti tomu je zásada přímého účinku v právu ES presumována.