Databáze Cesta do Evropské unie

Detail

Vzhledem k uvedenému je možno obecně uvažovat pouze o vztahu mezi českými právními předpisy a technickými normami označenými ČSN, vzhledem k tomu, že jejich termínové znaky jsou uvedeny v zákoně. V dalším textu je pro zjednodušení použito pro ně i výrazu národní normy, který je běžně mezinárodně používán pro technické normy vydávané státem uznaným orgánem.

O takových normách, které zásadně nemají povahu závazných předpisů platí obecně, že obsahují optimální technické řešení daného případu, protože byly vytvořeny za široké účasti všech zúčastněných. Vzhledem k tomu a s ohledem na odůvodněnou tendenci tvůrců právních předpisů nezatěžovat právní předpisy technickými detaily, existuje, a to nejen v ČR, snaha využít národní normy při právní regulaci. Konkrétní realizace však přináší v praxi problémy. Možnými metodami jsou především:

. použití průběžného odkazu v právních předpisech na národní normy, které se ale považuje za protiústavní, protože text národní normy, na který byl průběžný odkaz, se může kdykoliv změnit nezávisle na vůli zákonodárce nebo orgánu, který na základě zákonného zmocnění vydal daný předpis obsahující odkaz na národní normu;
. použití pevného odkazu na národní normu konkrétně vyznačenou určitými znaky (číslo normy, název normy a datum jejího vydání) shora uvedenou námitku eliminuje. Námitky proti jeho použití se týkají toho, že adresát právního předpisu je nucen hledat v jiném dokumentu obsah své povinnosti a že v případě změny národní normy vzniká následná věcná potřeba novelizovat i právní předpis obsahující odkaz na tuto normu, který změnou národní normy není dotčen;
. metoda inkorporace se zdá být nejčistší. Obsah národní normy se při ní přebírá do textu právního předpisu, popř. do jeho přílohy. Zde je záruka, že orgán vydávající právní předpis plně schvaluje obsah národní normy. Nevýhodou je to, že právní předpis je nepřehledný; nebezpečí nutnosti novelizace při změně národní normy vyvolané vývojem vědy a techniky zde existuje obdobně jako při použití pevného odkazu;
. metoda všeobecného ustanovení, spočívající v tom, že v právních předpisech se používají obecné výrazy, jakými jsou např. obecně uznaná pravidla vědy a techniky apod. Tato metoda umožňuje nepřímé využití národních norem jako kodifikovaných technických pravidel uznávaných většinou profesních odborníků v daném státě. (Tato metoda má některé rysy shodné s vývojem v rámci Evropské unie.)

Předpisem, který upravuje obecně tyto otázky jsou Legislativní pravidla vlády. Úpravu v čl. 41 a 42 lze stručně charakterizovat takto:

· v právních předpisech má být pokud možno co nejméně užíváno odkazů na ustanovení jiných právních předpisů
· odkazuje-li se na jiné právní předpisy, užije se buď jejich obecné pojmenování (např. mzdové předpisy) nebo se odkaz na konkrétní předpis uvede v poznámce pod čarou
· vyžaduje-li to povaha věci (např. k vysvětlení termínu), lze odkázat i na českou technickou normu
· vysvětlivky pod čarou nesmí obsahovat věci, které mají normativní povahu a patří tedy přímo do právního předpisu Poznámka: Legislativní pravidla byla vydána v době, kdy byly ČSN ze zákona plně závazné..