Databáze Cesta do Evropské unie

Detail

a) Mezivládní konference a její mandát

Základ pro další prohlubování evropské integrace a pro překonání kompromisů, k nimž bylo nutné sáhnout ve Smlouvě o Evropské unii, je obsažen již v této smlouvě samotné. Členské státy si koncem r. 1991 byly vědomy toho, že všechny nejsou plně připraveny akceptovat a provést některé zásadní změny a že se tedy musí i nadále spokojit s taktikou malých kroků a s řadou kompromisů. Současně v minulých letech získaly zkušenost, že k nerealizovaným změnám je vhodné se po nějaké době vrátit, až si - zejména některé - členské státy na ně “zvyknou”. Smlouva o EU obsahuje proto dohodu, že v poměrně krátké době po jejím uzavření dojde k její revizi.

Záměr revidovat Smlouvu o EU a smlouvy o založení Evropských společenství je obecně vyjádřen v druhém odstavci článku “N”, kde se členské státy dohodly, že v r. 1996 svolají konferenci představitelů vlád členských států (mezivládní konferenci), aby prozkoumala ta ustanovení Maastrichtské smlouvy, u nichž se předpokládá jejich revize. Na této konferenci měly být podle výslovného odkazu na článek “N” projednány tyto otázky: širší uplatnění spolurozhodovacího postupu (čl. 189b odst. 8 Smlouvy o ES), některé změny v úpravě společné zahraniční a bezpečnostní politiky (čl. J.4 odst. 6 a čl. J.10 Smlouvy o EU), podrobnější úprava opatření v oblasti energetiky, civilní ochrany a turistiky, dosud jen vypočtených v čl. 3t Smlouvy o ES (1. prohlášení připojené ke Smlouvě o EU), možnost hierarchického uspořádání komunitárních právních aktů (16. prohlášení připojené ke Smlouvě o EU), a - nejobecněji vyjádřeno - revize politik a forem spolupráce (čl. “B” Smlouvy o EU). Takto poměrně úzce vymezený mandát pro mezivládní konferenci byl ještě v průběhu její přípravy postupně rozšiřován. Stalo se tak zejména v závěrech ze zasedání Evropské rady na ostrově Korfu v r. 1994, v Madridu v r. 1995 a v Torinu v r. 1996.

b) Příprava a průběh mezivládní konference

Na podkladě výslovně vyjádřeného záměru svolat mezivládní konferenci “otevřela” otázku její přípravy Rada EU na zasedání v Ioannině koncem března 1994. I když toto zasedání je známé především kompromisem o hlasování kvalifikovanou většinou v Radě v souvislosti se čtvrtým rozšířením EU, zmiňuje se prohlášení dvanácti členských států EU též o reflexní skupině, která má připravit zprávu o zkušenostech s aplikací Maastrichtské smlouvy. O zřízení této reflexní skupiny rozhodla Evropská rada v červnu 1994 na ostrově Korfu. Skupina se ustavila počátkem června 1995 v italské Messině a jejím úkolem bylo připravit podkladový materiál pro jednání mezivládní konference.

Evropská rada se počínaje zasedáním v Cannes (26. - 27. 6. 1995) pravidelně zabývala přípravou, průběhem a nakonec i výsledky mezivládní konference. Na zasedání v Madridu (15. - 16. 12. 1995) projednala zprávu reflexní skupiny, jež měla dvě části: první s názvem “Strategie pro Evropu”, druhou označenou jako “Komentovaný program”. Na zasedání v Torině (29. 3. 1996), jež bezprostředně předcházelo zahájení mezivládní konference, a ve Florencii (21. - 22. 6. 1996) určila Evropská rada hlavní směry jednání konference: měla přiblížit Unii občanům, posílit a rozšířit význam společné zahraniční a bezpečnostní politiky a zajistit, též s ohledem na budoucí rozšíření, dobré fungování orgánů Unie a efektivitu rozhodovacího procesu. V institucionální oblasti měla konference navrhnout vyřešení základních problémů konstituování, složení a činnosti orgánů ES a EU, zejména rozsahu rozhodování Rady kvalifikovanou většinou a vážení hlasů při tomto rozhodování, složení a způsobu jmenování Komise, účasti Evropského parlamentu v rozhodovacím procesu a zvýšení významu ostatních orgánů ES/EU. Jednání mezivládní konference se uskutečňovala na dvou úrovních: jedenkrát v měsíci se scházeli ministři zahraničních věcí, aby projednali materiály připravené na nižší úrovni, tj. skupinou pověřených zástupců ministrů a zástupce předsedy Evropské komise.

Po několika měsících bylo zřejmé, že konference jen stěží splní očekávané výsledky. Již na podzim r. 1996 se hovořilo o stagnaci, útlumu a dokonce krizi konference, která zejména v institucionální sféře nepřekročila stadium prezentace stanovisek jednotlivých orgánů a států. Nápravu mělo zjednat zasedání Evropské rady v Dublinu 5. října 1996 (tzv. Dublin I) . Potvrdil se však jen dříve dohodnutý časový harmonogram, který počítal s předložením náčrtu smlouvy na prosincovém zasedání Evropské rady a se zakončením konference a schválením návrhu smlouvy v r. 1997 na červnovém zasedání tohoto nejvyššího politického orgánu.

Irsko, které v druhé polovině roku 1996 vykonávalo předsednictví v Radě EU, k prosincovému zasedání Evropské rady (Dublin II, 13. - 14. 12. 1996) předložilo náčrt smlouvy, který obsahoval i nedohodnutá nebo variantní řešení. K nim náležela např. též ustanovení o právní subjektivitě Evropské unie, jež měla nahradit dosud zřizovacími smlouvami upravenou subjektivitu všech tří společenství. Zejména představitelé Evropské komise a Irska i nadále byli přesvědčeni, že v druhé polovině mandátu konference dojde k jejímu oživení a že - jak uvedl předseda Evropské komise J. Santer - budou zahájena “skutečná jednání”. Často se připomínaly zkušenosti z dřívějších mezivládních konferencí, kdy očekávaná řešení byla dohodnuta až v samém závěru konference. Žádná z těchto optimistických předpovědí se nevyplnila a k zasedání Evropské rady v Amsterodamu (16. - 17. 6. 1997) byl předložen návrh smlouvy, jehož neúplnost v porovnání s programovanými záměry byla výrazem názorových rozdílů mezi členskými státy, pokud jde o koncepci a budoucí vývoj Evropských společenství a Evropské unie, a kompromisního řešení těchto rozdílů. Evropská rada návrh schválila. Po formálních úpravách byl předložen ministrům zahraničních věcí členských států EU 2. října 1997 k podpisu.

2. Amsterodamská smlouva

a) Základní údaje o smlouvě

Plný název smlouvy, kterou členské státy uzavřely 2. října 1997 zní: Amsterodamská smlouva o změně Smlouvy o Evropské unii, smluv o založení Evropských společenství a některých dotčených aktů (Amsterodamská smlouva). Smlouva byla publikována počátkem listopadu 1997 v částce 340 řady “C” Úředního věstníku Evropských společenství (OJ C 340 10. 11. 97 p. 1). Současně s vlastním textem Amsterodamské smlouvy a přílohy k ní byly v téže částce Úředního věstníku otištěny protokoly ke zřizovacím smlouvám, závěrečný akt, prohlášení (deklarace) přijatá mezivládní konferencí anebo touto konferencí vzatá na vědomí, konsolidované (v naší terminologii: úplné) znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o založení Evropského společenství. K druhé části Amsterodamské smlouvy publikoval rovněž v listopadu 1997 Generální sekretariát Rady EU vysvětlení v částce 353 řady “C” Úředního věstníku ES (OJ C 353 20. 11. 97 p.1).

Amsterodamská smlouva podléhá ratifikaci všemi členskými státy EU (čl. N. odst. 1 Smlouvy o EU). Pro určení podmínek ratifikace v jednotlivých členských státech platí ústavní předpisy těchto států a rozhodnutí jejich ústavních orgánů. Tyto orgány rozhodují zejména o tom, zda se k ratifikaci Amsterodamské smlouvy nebo k ústavním změnám s tím souvisejícím mají vyjádřit občané v referendu. Po ratifikaci ve všech členských státech Amsterodamská smlouva vstoupí v platnost.

Základní význam Amsterodamské smlouvy vyplývá ze skutečnosti, že mění a doplňuje zřizovací smlouvy všech tří Evropských společenství a zřizovací smlouvu Evropské unie a je tedy součástí primárního komunitárního práva, s nímž musí být všechny ostatní části tohoto samostatného právního systému v souladu. Pokud tomu tak zejména u sekundárních komunitárních právních aktů není, je Soudní dvůr Evropských společenství oprávněn prohlásit akt, který je v rozporu se zřizovací smlouvou, za neplatný (čl. 174 Smlouvy o ES).

b) Struktura smlouvy

Amsterodamská smlouva je poměrně složitý smluvní dokument. Souvisí to především s tím, že mění a doplňuje čtyři zřizovací smlouvy a Akt o volbách poslanců Evropského parlamentu. Tyto podstatné změny a doplnění jsou uvedeny v první části Amsterodamské smlouvy. Dlouhodobá platnost smluv o založení Evropských společenství (u Pařížské smlouvy o ESUO od 23. 7. 1952 a u obou Římských smluv o založení EHS a ESAE od 1. 1. 1958) se projevuje v tom, že některá jejich ustanovení jsou dnes již neaktuální nebo jinak překonána, některá ustanovení upravují vztahy v přechodném období, jež již skončilo, odkazy se vztahují ke zrušeným ustanovením apod. O zrušení nebo přizpůsobení těchto překonaných ustanovení zřizovacích smluv pojednává druhá část Amsterodamské smlouvy. Složitost Amsterodamské smlouvy dále souvisí s tím, že smlouvy o založení Evropských společenství byly několikrát doplněny, takže zejména číslování některých ustanovení Smlouvy o založení Evropského společenství není přehledné (srov. např. čl. 130a - 130y). Navíc články Smlouvy o EU nejsou číslovány, ale označeny velkými písmeny. Tuto nedostatečnou přehlednost odstraňují konsolidovaná (úplná) znění Smlouvy o EU a Smlouvy o ES, jejichž text je “ pro ilustraci” otištěn v Úředním věstníku ES současně s Amsterodamskou smlouvou (OJ C 340 10. 11. 97 p. 145, 173). Konsolidovaná znění obsahují nové, tj. průběžné číslování článků. Složitost smluvní úpravy je konečně dána i tím, že k vlastnímu textu Amsterodamské smlouvy je připojeno dalších 72 dokumentů: 13 protokolů, 51 prohlášení, jež přijala mezivládní konference a 8 prohlášení, která konference vzala na vědomí.

c) K dalšímu vývoji a povaze Evropské unie

V Jednotném evropském aktu v r. 1986 vyjádřily členské státy záměr vytvořit Evropskou unii, jež bude založena na Evropských společenstvích a evropské spolupráci v oblasti zahraniční politiky a tuto politickou spolupráci v této mezinárodní smlouvě též upravily. O šest let později, v r. 1992 Smlouvou o EU tuto Unii založily, i když jen jako útvar bez právní subjektivity, a od politické spolupráce přešly k vyššímu stupni - ke společné zahraniční bezpečnostní politice. Očekávalo se proto, že mezivládní konference učiní další krok tímto směrem, že navrhne přiznání právní subjektivity Evropské unii a při úpravě společné zahraniční a bezpečností politiky uplatní ve větší míře komunitární principy, zejména při úpravě rozhodování v této oblasti.

Při řešení otázky právní subjektivity Unie zvažovala reflexní skupina tři možná řešení: zachovat současný stav nebo sjednotit Evropská společenství a Unii do jediného subjektu anebo založit “dvouhlavou strukturu” (přiznat subjektivitu Unii i Evropským společenstvím). Irský návrh předložený v prosinci 1996 Evropské radě v Dublinu se vyslovil pro jediný subjekt - Evropskou unii, do níž měla být začleněna existující Evropská společenství.

Amsterodamská smlouva zachovává současný stav: Evropská společenství jsou právními subjekty, Evropská unie nikoliv.

Jestliže členské státy EU na mezivládní konferenci neučinily další rozhodný krok k postupnému vytvoření Evropské unie jako plnohodnotného právního subjektu, zahrnuly do Amsterodamské smlouvy alespoň řadu ustanovení, která potvrzují tento jejich záměr a více se přibližují k jeho realizaci. Týká se to především politického rozměru Evropské unie, který je obsažen ve výslovném prohlášení, že Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, respektování lidských práv a základních svobod a právního státu (upravený článek F Smlouvy o EU) a v úpravě sankcí, jestliže členský stát tyto zásady poruší (nové články F.1 Smlouvy o EU a 236 Smlouvy o ES). Rada v takovém případě může rozhodnout kvalifikovanou většinou o pozastavení některých členských práv státu, který tyto zásady porušuje, a to včetně hlasovacího práva v Radě EU. Podmínkou pro přijetí takového rozhodnutí však je, že Rada ve složení hlav států a šéfů vlád dříve jednomyslně rozhodla o vážném a trvalém porušování uvedených zásad. Může se tak stát na návrh třetiny členských států nebo Evropské komise a k platnosti takového rozhodnutí se vyžaduje dřívější souhlas Evropského parlamentu. Hlasování státu, který zásady porušuje, se přitom nebere v úvahu. Jednomyslnému rozhodování Rady není na překážku, zdrží-li se některý člen nebo někteří členové Rady hlasování.

Nadnárodní principy byly Amsterodamskou smlouvou posíleny v případech, kdy namísto jednomyslného rozhodování v Radě EU bude napříště stačit rozhodnutí většinové a kdy Amsterodamská smlouva zavádí v rozhodovacím a legislativním procesu spolurozhodovací postup, v němž má Evropský parlament rovné postavení s Radu. Týká se to nejen opatření nově upravených Amsterodamskou smlouvou, ale i většího počtu již známých a dříve upravených opatření, při jejichž přijetí spolurozhodovací postup podle Amsterodamské smlouvy nastupuje na místo postupu kooperačního podle Maastrichtské smlouvy, v němž negativní stanovisko Evropského parlamentu nemá povahu veta.

d) Ke Smlouvě o Evropské unii

Amsterodamská smlouva Smlouvu o Evropské unii podstatně změnila a doplnila. Ze čtyř hlav, jež tvoří Smlouvu o EU v původním, Maastrichtském znění (druhou, třetí a čtvrtou hlavu ponecháváme stranou, neboť obsahují jen změny a doplnění smluv o založení Evropských společenství), upravuje Amsterodamská smlouva zcela nově pátou (o společné zahraniční a bezpečnostní politice) a šestou hlavu (v Amsterodamském znění: o spolupráci policie a soudů v trestních věcech). Navíc doplnila do Smlouvy o EU hlavu o užší spolupráci. Změněna a doplněna je i preambule Smlouvy o EU a většina společných a závěrečných ustanovení. Ze společných ustanovení zůstal beze změny jen článek D o Evropské radě a ze závěrečných ustanovení čtyři články (M, P, Q a R), jež však mají převážně smluvně technický obsah.

Zásadní novum ve Smlouvě o Evropské unii představuje upravený článek F o zásadách, na nichž je založena Evropská unie, a zejména s ním spojený článek F.1, nová hlava o užší spolupráci a přenesení podstatné části dosavadní hlavy o spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí do Smlouvy o ES, tedy z třetího pilíře do pilíře prvního.

Výslovné uvedení zásad, na nichž je založena Unie a jež jsou společné členským státům, ve Smlouvě o EU a souvislé možnosti uložit sankci při jejich porušování bylo již zmíněno při zdůraznění politického rozměru Evropské unie. Proto jen pro úplnost připomeňme, že dodržování těchto zásad platí již od zasedání Evropské rady v Kodani (21. - 22. 6. 1993) jako základní podmínka pro státy, jež žádají o vstup do EU.

Užší spolupráce

Poměrně dlouho byla v EU zvažována otázka, zda je možné, aby některé členské státy postupovaly na některých úsecích integračního procesu rychleji než státy ostatní. Hovořilo se o vícerychlostní Evropě, pevném jádru Evropy, flexibilitě apod. I když některé členské státy obecnou úpravu takové možnosti odmítaly, smluvní praxe Unie již na ni přistoupila. Příkladem mohou být závěry Evropské rady v Edinburghu v prosinci 1992, jež následovaly po negativním dánském referendu k ratifikaci Maastrichtské smlouvy a jež zajistily Dánsku určité úlevy v porovnání s ostatními členskými státy z hlediska účasti na třetím stupni hospodářské a měnové unie a na společné bezpečnostní politice, neúčast Spojeného království v protokolu a dohodě o sociální politice, jež byly připojeny ke Smlouvě o EU a konečně i neúčast států, jež nesplní předepsaná kritéria, na třetí etapě uskutečňování hospodářské a měnové unie.

Amsterodamská smlouva možnost rozdílné účasti na některých integračních opatřeních připustila, a to jak v rámci Smlouvy o EU (nová hlava VIa), tak v rámci Smlouvy o ES (článek 5a).

Podle Smlouvy o EU mohou některé státy navázat užší spolupráci v určité oblasti, jestliže je zaměřena k dosažení cílů Unie a k ochraně a posílení jejích zájmů, respektuje zásady zřizovacích smluv, jednotný institucionální systém Unie, nenarušuje acquis a jestliže se na ní podílí většina členských států. Pokud jde o státy na této užší spolupráci nezúčastněné, nesmí být jejich kompetence, práva, závazky a zájmy touto spoluprací porušovány. Naopak musí jim být umožněno, aby se později, rozhodnou-li se tak, se k užší spolupráci připojily.

O přijetí právních aktů v rámci užší spolupráce platí příslušná ustanovení smlouvy, podílejí se však na něm jen na užší spolupráci zúčastněné státy. Totéž platí i pro financování užší spolupráce, pokud Rada EU nerozhodne jednomyslně jinak.

Zvláštní úprava platí pro užší spolupráci v rámci nově koncipovaného třetího pilíře. Členské státy musí k takové spolupráci získat zmocnění Rady, jež o něm rozhoduje kvalifikovanou většinou na základě žádosti členských států po vyžádání stanoviska Komise a předání žádosti Evropskému parlamentu k vyjádření. Členský stát však může nesouhlasit s tím, aby Rada takové zmocnění kvalifikovanou většinou udělila. Rada v takovém případě rozhodne opět kvalifikovanou většinou, že postoupí spornou otázku Evropské radě k jednomyslnému rozhodnutí.




Nová koncepce třetího pilíře

Původní rozsah třetího pilíře Amsterodamská smlouva podstatně zúžila a napříště do něho bude zahrnuta jen spolupráce policie a soudů v trestních věcech. Problematiku víz, azylu, přistěhovalectví a ostatních politik souvisejících s volným pohybem osob převádí do Smlouvy o ES jako novou hlavu IIIa.

K zajištění této spolupráce v nově koncipovaném třetím pilíři budou sloužit společné akce, vzájemné informování, konzultace a koordinace akcí členských států. Rada EU rozhoduje jednomyslně o přijetí společných postojů, rámcových rozhodnutí, jež jsou určena ke sblížení právních předpisů členských států a jiných rozhodnutí, která plní jiný účel mimo právní harmonizaci. Rámcová rozhodnutí a jiná rozhodnutí nemají přímý účinek. Rámcová rozhodnutí jsou závazná pro členské státy jen pokud jde o výsledek, který má být dosažen, a státy samy rozhodují o formách a metodách jejich provedení. Jiná rozhodnutí provádí Rada, k přijetí takového prováděcího rozhodnutí však již postačuje kvalifikovaná většina.

Nově je v oblasti třetího pilíře poměrně široce upravena pravomoc Soudního dvora, jenž je oprávněn rozhodovat o předběžných otázkách, které se týkají platnosti a výkladu rámcových rozhodnutí, výkladu úmluv uzavřených v této oblasti a výkladu opatření přijatých k implementaci těchto úmluv. Podmínkou ovšem je, že členský stát vyslovil souhlas s jurisdikcí Soudního dvora rozhodovat o výše zmíněných předběžných otázkách. Souhlas může mít obecnou povahu nebo může být omezen jen na řízení, v němž proti rozsudku národního soudu není již přípustný řádný opravný prostředek. Soudní dvůr je dále oprávněn posuzovat legalitu rámcových rozhodnutí a rozhodnutí na podkladě návrhu členského státu nebo Komise v případech nedostatku pravomoci, porušení závažných procesních pravidel, porušení zřizovací smlouvy nebo aktu vydaného na jejím základě a zneužití pravomoci. Soudní dvůr je konečně oprávněn rozhodovat o výkladu nebo aplikaci právních aktů vydaných Radou v oblasti třetího pilíře, jestliže členský stát předložil rozpor Radě a ta jej nevyřešila v šestiměsíční lhůtě.

Společná zahraniční a bezpečnostní politika

Společná zahraniční a bezpečnostní politika má i po změnách provedených Amsterodamskou smlouvou zásadně mezivládní povahu. Ke “komunitarizaci” druhého pilíře nedošlo. I malé ústupky ve prospěch většinového rozhodování mohou být v podstatě vetovány z důvodu národní politiky.

Pravomoc jednat v této oblasti má Evropská rada a Rada EU. Evropská rada vymezuje principy a obecné směrnice pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a rozhoduje o společných strategiích. Rada rozhoduje o společných akcích a společných postojích. Evropská rada a Rada EU rozhodují zpravidla jednomyslně. Rozhodování Rady kvalifikovanou většinou je výjimečné a přichází v úvahu pouze tehdy, rozhoduje-li na základě nebo k provedení dříve jednomyslně přijatého opatření. Tak je tomu v případech, kdy Rada rozhoduje o společné akci, společném postoji nebo jiném opatření na základě společné strategie přijaté Evropskou radou anebo rozhoduje-li o provedení dříve přijaté společné akce nebo společného postoje.

Pro rozhodování Rady v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky platí některá další zvláštní pravidla. Při jednomyslném rozhodování nepůsobí zdržení se hlasování osobně přítomného nebo zastoupeného člena Rady neplatnost takového rozhodnutí. Při zjišťování, zda byla dosažena kvalifikovaná většina, se hlasy “váží” podle obecných pravidel. Návrh přitom musí být podporován nejen 62 hlasy, ale musí se pro něj vyslovit alespoň deset členských států. Má-li hlasovat Rada o přijetí opatření kvalifikovanou většinou, může kterýkoliv člen Rady prohlásit, že z důležitých důvodů národní politiky nesouhlasí, aby o věci bylo v Radě rozhodnuto kvalifikovanou většinou. V takovém případě může Rada opět kvalifikovanou většinou rozhodnout, že věc postoupí k jednomyslnému rozhodnutí Evropské radě.

V oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky dochází na základě Amsterodamské smlouvy ke změně jejího organizačního zajištění. I nadále je to předsedající Rady, který zastupuje Unii v této oblasti. Novum je v tom, že je mu přitom nápomocen generální tajemník Rady, který vykonává funkci Vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Má tak být zajištěna větší kontinuita při jednání a rozhodování v této oblasti.

e) Ke Smlouvě o založení Evropského společenství

Také Smlouvu o ES Amsterodamská smlouva podstatně změnila a doplnila. Projevuje se to především v zařazení dvou nových hlav, jednak o vízech, azylu, přistěhovalectví a jiných politikách souvisejících s volným pohybem osob, jednak o zaměstnanosti. Do smlouvy bylo doplněno ustanovení o užší spolupráci a byly v ní provedeny změny, které dokumentují zájem o řešení sociálních otázek a o všestranné přiblížení Unie a jejích aktivit občanům. V organizační struktuře ES byla opětně posílena pozice Evropského parlamentu, v rozhodovacím a legislativním procesu se rozšířilo používání spolurozhodovacího postupu, který je současně zjednodušen.

Otázky související s volným pohybem osob

Zařazení nové hlavy IIIa do Smlouvy o ES, tedy do prvního pilíře namísto pilíře třetího je odůvodněno snahou vytvořit postupně z Unie prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti a umožnit v budoucnu operativnější rozhodování o otázkách víz, azylu, přistěhovalectví a jiných souvislých politik. Během přechodného období bude však Rada i nadále rozhodovat jednomyslně, po uplynutí pěti let od nabytí platnosti Amsterodamské smlouvy zčásti kvalifikovanou většinou, zčásti spolurozhodovacím postupem. Zajímavou odchylkou je, že v rámci této hlavy nemá Komise během přechodného období navrhovací monopol, neboť návrh může předložit také členský stát.

V souvislosti s úpravou volného pohybu osob je vhodné připomenout protokol, který je připojen ke Smlouvě o EU i ke Smlouvě o ES a jenž upravuje integraci Schengenského acquis do rámce EU.

Užší spolupráce

Obdobně jako Smlouva o EU umožňuje i Smlouva o ES, aby členské státy navázaly užší spolupráci a využívaly přitom orgány, postupy a mechanismy upravené smlouvou. Podmínkou ovšem, je, že tato spolupráce se nedotýká oblasti ve výlučné kompetenci Společenství, nenarušuje komunitární politiky, akce nebo programy, ponechává nedotčeno občanství Unie, nedochází na základě ní k diskriminaci mezi příslušníky členských států nebo k diskriminaci nebo k omezení obchodu mezi členskými státy a není negativně ovlivněna soutěž mezi nimi. Rada o oprávnění navázat užší spolupráci rozhoduje kvalifikovanou většinou na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem. Také toto většinové rozhodování Rady může zablokovat člen Rady, který se proti němu vysloví z důležitých důvodu národní politiky. Rada i v tomto případě může opětně kvalifikovanou většinou rozhodnout, že věc postoupí Radě ve složení hlav států a šéfů vlád, jež pak rozhoduje jednomyslně.

Sociální otázky

Sociální dimenze evropské integrace se v posledním období stále výrazněji prosazuje v komunitárním právu i v činnosti orgánů ES/EU. Také Amsterodamská smlouva nově formuluje články 117 až 120 o sociální politice a za základ, z něhož musí orgány Společenství a členské státy vycházet při formulování veškerých opatření k zajištění sociálních práv občanů označuje Evropskou sociální chartu a Chartu Evropského společenství o základních sociálních právech pracovníků.

Obdobně je motivováno zařazení nové hlavy o zaměstnanosti do Smlouvy o ES. I když těžiště péče o zaměstnanost zůstává i nadále v rukách a odpovědnosti členských států, vytvářejí nová ustanovení předpoklad pro přijímání opatření i v této oblasti Radou. Jejich předmětem však nemůže být sblížení právních předpisů členských států.

Orgány ES

K zásadním změnám ve struktuře orgánů ES nedochází. Bude zřízen pouze nový poradní orgán - Výbor zaměstnanosti.

Změny se týkají vzájemného poměru orgánů ES. Opětně - jak tomu bylo na základě Jednotného evropského aktu a Smlouvy o EU - ovlivňuje i Amsterodamská smlouva pozici Evropského parlamentu ve směru dalšího posílení. Projevuje se to především při jeho účasti v rozhodovacím a legislativním procesu, kde se výrazně převládající stává spolurozhodovací postup, zatímco postup návrhový a kooperační co do významu a četnosti používání ustupují. Souhlas Evropského parlamentu se také vyžaduje k sankčním opatřením Rady proti členskému státu, který trvale porušuje zásady, na nichž je založena Unie. Vyslovení souhlasu Evropského parlamentu se rovněž vyžaduje při jmenování předsedy Evropské komise. Na dosud nejednotnou úpravu provádění voleb Evropského parlamentu reaguje Amsterodamská smlouva úkolem, aby parlament vypracoval návrh o provádění voleb, který má odpovídat zásadám společným pro všechny členské státy.

V postavení Rady k závažnějším změnám nedochází. Jsou pouze rozšířeny případy, kdy Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou se současným omezením rozhodování jednomyslného. Tento posun však není významný.

Amsterodamská smlouva obsahuje též několik ustanovení o orgánech v souvislosti s očekávaným rozšířením Unie. Počet poslanců Evropského parlamentu nemá překročit 700 a od prvního rozšíření bude mít každý členský stát v Komisi jen jediného člena. Tato změna v neprospěch velkých členských států má být kompenzována úpravou “vážení” hlasů v Radě.