Databáze Cesta do Evropské unie

Detail

Na rozdíl od něho je právo ES (také se používá pojem komunitární právo) autonomní systém práva, vlastní právní řád, který je odlišný od práva vnitrostátního i práva mezinárodního. Základní charakter práva ES je, že má nadstátní povahu a omezuje svrchovanost států, které na ES přenesly části svých pravomocí. Někdy lze najít v literatuře i pojem právo EU, ačkoli EU nemá právní subjektivitu, je Smlouvou o EU založena spolupráce v dalších oblastech, jako nadstavba práva ES. Tato část práva EU (II. a III. pilíř), na jehož tvorbě se podílejí orgány ES, nespadá doposud pod jurisdikci ESD.

Pro naši stať je nejdůležitější výklad práva ES. Právo můžeme poznat prostřednictvím forem, v nichž se nachází. Tyto formy práva nazýváme prameny práva. V právu ES rozlišujeme primární a sekundární prameny práva. Mezi primární prameny práva patří zakládající smlouvy, jejich novely a mezinárodní smlouvy s třetími státy o přistoupení, mezinárodní smlouvy, v nichž je ES smluvní stranou. Mezi prameny sekundárního práva náleží normativní právní akty a závazná rozhodnutí orgánů ES, vydaná při výkonu pravomocí svěřených v zakládajících smlouvách. Pramenem práva jsou i rozhodnutí ESD, která provádějí výklad či aplikaci právních zásad práva ES. Dále jsou pramenem práva i obecné právní zásady odvozené z ústav a zákonů členských států nebo z mezinárodních smluv.

Kromě třídění pramenů práva na primární a sekundární existuje ještě řada jiných třídění, např. dle subjektu tvorby práva, dle účelu právních norem. Ale třídění na právo primární a sekundární20) je nejběžněji používané.

Pramenům primárního práva již byla věnována dostatečná pozornost. Proto se budu věnovat sekundárním aktům orgánů ES, tak jak jsou upraveny v zakládajících smlouvách, hlavně ve Smlouvě o ES. Tato upravuje jednotlivé druhy právních aktů, jejich závaznost, postup legislativní činnosti orgánů ES při jejich tvorbě a jejich publikaci.

Jednotlivé druhy právních aktů jsou tyto:

Nařízení je obecně závazný právní akt na celém území ES, zavazuje přímo členské státy i vnitrostátní subjekty práva. Dalo by se říct, že jde o tzv. evropský zákon.

Směrnice je právní akt, který nemá obecnou závaznost, zavazuje totiž členské státy co do cíle (výsledku) a lhůty provedení. Formy a metody provedení závisejí už na jednotlivém členském státu. V naší teorii práva bychom našli jistou analogii s tzv. teleologickou normou. Bohužel v rámci ES dochází v některých případech k praktickému zdvojování práva. A to tím, že vydaná směrnice je často tak konkrétní, že nedává členskému státu téměř žádný prostor a ten ji musí převzít doslova, aby splnil cíle směrnice a smluvní povinnost implementace.

Rozhodnutí je individuální právní akt, který se vztahuje na konkrétní případ a zavazuje subjekty, jimž je adresováno. Vydává je především Komise.

Doporučení a stanoviska jsou právně nezávazné nástroje.

Existují i další nepojmenované právní akty.

Smlouva o ES upravuje také legislativní postup orgánů ES. Návrh právního aktu vždy podává Komise Radě. Rozhodování o návrhu náleží Radě ES spolu s Evropským parlamentem. Smlouva o ES rozlišuje zejména dva způsoby postupu při schvalování právních aktů. Ve všech důležitých oblastech se používá postup spolurozhodování Rady s EP, kdy Parlament má absolutní veto. V jiných otázkách se postupuje dle zásady spolupráce, kdy EP podává stanovisko a má jen relativní veto, Rada ho může přehlasovat, pokud se usnese jednomyslně.

Zajímavé je sledovat vývoj rozhodování Rady od vzniku ES až k EU. Nejdříve se ke všem rozhodnutím vyžadovala jednomyslnost v Radě. Od roku 1986, JEA založil i postup většinového rozhodování. Tato změna reagovala na jistou nepružnost při rozhodování Rady, protože jednomyslnosti šlo dosáhnout velmi těžko.

Smlouva o ES upravuje také způsob publikace právních aktů. Ty se vydávají v Úředním listu ES (Official Journal of the European Communities). Platnosti nabývají dnem jejich uveřejnění, účinnosti pak dnem, který je v nich určen; nebyl-li takový den stanoven, tak 20. den po uveřejnění.

Právo ES je autonomní nadstátní právní systém, který je dotvářen rozsudky ESD. ESD postupem času vytvořil a rozvinul právní zásady, nezbytné pro aplikaci práva ES. Některé z těchto zásad jsou společné právním řádům členských států a některé zásady jsou vytvořeny speciálně pro systém práva ES.

Žádný právní systém není úplný a nemůže vyřešit všechny problémy, které se vyskytnou při jeho aplikaci. Je proto na těch, kteří právo aplikují, tedy na soudcích, aby tyto mezery zaplnili svou vlastní právotvorbou. I v právu ES tak soudcovským rozhodováním vznikla zvláštní kategorie práv, nazývaná obecné právní zásady.

Jako právní podklad začlenění těchto zásad do právního systému ES se tradičně uvádí ustanovení v článku 164 Smlouvy o ES, který vymezuje jurisdikci Soudního dvora: “Soudní dvůr zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění této Smlouvy”.

Postupným vývojem stanovisek dospěl Soudní dvůr k závěru, že respekt k základním lidským právům tvoří nedílnou součást obecných právních zásad ochraňovaných Soudním dvorem a tato ochrana je inspirována ústavními tradicemi, které jsou společné členským státům a musí být zajištěna i uvnitř systému, struktury a cílů Společenství.

Dále mezinárodní smlouvy na ochranu lidských práv, na jejichž vzniku se podílely členské státy nebo jichž jsou signatáři, mohou poskytnout vodítka, která by měla být následována uvnitř systému práva ES. Samotná práva obsažená v Evropské konvenci o ochraně lidských práv a svobod ze 4.10. 1950, která byla ratifikována všemi členskými státy, jsou uznána Soudním dvorem za pramen práva ES.

ESD má významnou úlohu při evropské integraci, čehož dokladem je zejména vysoce extensivní výklad některých ustanovení Smlouvy o ES. Je třeba si uvědomit, že judikatura ESD, pokud stanoví nebo aplikuje právní zásady práva ES nebo vykládá legislativní ustanovení, tvoří nedílnou součást práva ES. Rozhodnutí ESD nepředstavují závazné precedenty, avšak ESD se vyjádřil v tom smyslu, že vnitrostátní soudy, proti jejichž rozhodnutí už není odvolání, nemají povinnost postoupit mu předběžnou otázku týkající se práva ES tehdy, když dané ustanovení práva ES již bylo interpretováno ESD. To naznačuje, že předcházející rozhodnutí týkající se výkladu specifického legislativního ustanovení může být z praktického důvodu chápáno jako závazné. Lze to doložit i tím, že ve svých rozhodnutích ESD často odkazuje na zavedenou judikaturu ESD.

Mezi obecné právní zásady patří ochrana základních lidských práv, právní jistota a rovnost.

Základní charakteristiku práva ES vytvářejí specifické zásady, mezi které patří zásada přednosti (nadřazenosti či primátu ) práva ES nad právem členských států, zásada přímého účinku a zásada přímé použitelnosti. Všechny tyto zásady jsou významné pro vymezení vztahu práva ES a práva členských států.