Databáze Cesta do Evropské unie

Detail

První neformální schůzky ministrů zodpovědných za bydlení se konaly na základě vzájemné dohody již v roce 1989 (francouzské Lille) a 1990 (italské Milano), s tím, že na nich byly připraveny potřebné podklady pro první programově připravené setkání ministrů v roce 1991. První programově připravená schůzka se tedy konala v roce 1991 v Nizozemí v Amsterodamu a byly na ní diskutovány tři otázky, považované za klíčové: celková dostupnost bydlení (tj. disponibilita fyzická - availability), finanční dostupnost bydlení (affordability) a kvalita bydlení. Nizozemské ministerstvo pro bydlení, územní plánování a životní prostředí v této souvislosti vydalo v roce 1992 dvě publikace: o důsledcích evropské integrace a kooperace na sféru bydlení a o statistice bydlení v zemích EU.

Prvá publikace reprodukuje stručné zprávy členských zemí ke třem shora uvedeným klíčovým otázkám, tj. k celkové a finanční dostupnosti a ke kvalitě bydlení. Jednotlivé země uvedly k prvé otázce některé údaje o růstu bytového fondu, k druhé otázce hlavní formy subvencí stavebních (především sociální bydlení) a zejména individuálních (pro domácnosti) ve prospěch únosného získání bytů a ke třetí otázce některá hlavní opatření zajišťování a kontroly stavební i obytné kvality bytů a jejich okolního prostředí.

- Např. Belgie zdůraznila opatření ke zvýšení počtu sociálních bytů mj. usnadněním financování i podporou získání levnějších pozemků, jakož i zřízení bytového fondu pro větší rodiny, který mj. bude poskytovat zvláště zlevněné hypoteční půjčky.

- Dánsko konstatovalo, že i při vysokém stupni saturace bytové poptávky (465 bytů na tisíc obyvatel k 1.1.1991) je nutno počítat s výstavbou 15 tisíc bytů ročně při pokračování stavebního i uživatelského subvencování v rámci programovaných kvót výstavby.

- SRN upozornila na nárazový růst poptávky po nájemních bytech a akce vlády pro jejich získání, pomoc "novým zemím SRN" po sjednocení Německa a zvýšení dávek i rozšíření počtu poskytovaných příspěvků na bydlení domácnostem.

- Španělsko vykázalo významný pokrok v růstu velikosti bytového fondu (z 314 bytů na 1 tisíc obyvatel v roce 1970 na 441 bytů k 1.1.1991), nicméně zdůraznilo stále rostoucí požadavky na počet a kvalitu bytů, včetně usnadnění jejich finanční dostupnosti.

- Francouzský příspěvek se soustředil na systém zajišťování a kontroly kvalitního bydlení včetně metody "Qualitel", na které je založeno zvláštní sdružení účastníků bytové výstavby i hospodářství. Dále byl uveden přehled soustavy četných subvencí s důrazem na růst příspěvků na bydlení poskytovaných domácnostem a informace o konstrukci několika fondů pro financování podpory bydlení.

- Nizozemská informace připomněla poměrně nízký stav bytového fondu (393 bytů na 1000 obyvatel k 1.1.1991) a deficit cca 120 až 150 tisíc bytů a zdůraznila posun k selektivnějšímu a na potřebné skupiny obyvatelstva více zaměřenému subvencování mj. i v souvislosti s postupným zvyšováním dosud ve značné míře regulovaného nájemného (snaha zajistit, aby nájemné rostlo rychleji než inflace - např. pro rok 1991 5,5 % při inflaci 3,25 %).

- Informace Velké Británie se týkala jen Anglie (bez Skotska a Walesu) a uváděla známá fakta o růstu počtu bytů (včetně domků) v osobním vlastnictví uživatelů na 66 % bytového fondu v roce 1991. Rostoucím sociálním potížím při snížení nové obecní výstavby a při dosud malém podílu výstavby bytových asociací (celkem asi 17 % dokončených bytů v roce 1990) čelila vláda subvencováním nájemného v neziskovém sektoru (v roce 1991 asi 24 % bytového fondu) a navíc rozšířeným poskytováním příspěvků na bydlení sociálně slabým domácnostem ve všech sektorech bydlení (včetně osobního vlastnictví obydlí uživatelem). Dopad rostoucích nákladů výstavby a cen pozemků má být zmírňován rozšířením daňových úlev a účinnější pozemkovou politikou obcí.

Druhá publikace nizozemského ministerstva poskytuje hlavně statistický přehled o stavu a posledním vývoji bytového fondu. Pro stručnost zde uvádíme jen některé z hlavních charakteristik situace v členských zemích.

- Při většinou mírném růstu populace pokračovalo ve většině členských zemí snižování průměrného počtu členů domácnosti (většinou na 2,3 - 2,6 osob na domácnost v roce 1991, jen v Řecku, Španělsku, Irsku a Portugalsku na 3,1 až 3,3 osoby),

- podíl hrubých investic do bydlení na celkových investicích koncem osmdesátých let činil 20 až 25 %,
- v téže době činil počet bytů v přepočtu na tisíc obyvatel přibližně 400 až 460 bytových jednotek (s výjimkou Řecka a Irska, kde je tento ukazatel méně příznivý), průměrná plocha bytu byla 80 až 105 m² a podíl bytů s koupelnami (až na Řecko, Portugalsko a Itálii) činil 90 až 99 %. Na jeden byt připadalo v průměru 3,8 až 5,0 místností a 2,1 až 2,6 osob. U všech uvedených ukazatelů došlo k zlepšení oproti roku 1980.

V publikaci se dále uvádí, že příspěvky na bydlení pro sociálně slabší domácnosti existují ve všech zemích a podíl domácností, které je dostávají, se zvyšuje; v roce 1990 dostávalo tyto adresné dávky ve většině zemí 16 až 21 % všech domácností. Konstatuje se omezování stavebních subvencí, které je však doprovázeno nárůstem programů obnovy a přestavby měst. (Částky věnované na modernizaci, resp. náhradní výstavbu bytů, činily v této době v programech kolem 2/3 celkových výdajů na bydlení).

Druhá schůzka ministrů pro bydlení se konala v Londýně v roce 1992. Ministři se na ní zabývali otázkou zlepšování a integrace sociálního bydlení a konstatovali, že toto bydlení má v jednotlivých zemích různé formy - od podpory výstavby a provozu části bytového fondu ve zvláštním režimu až k regulaci nájemného, vše obvykle spojované se subvencováním. Byly konstatovány problémy existují v některých velkých sídlištích určených pro sociální bydlení - od nedostatků služeb a prostředí až k segregaci a kriminalitě. Ministři shodně prohlásili, že lidé žijící v sociálních bytech mají nárok na fyzické i společenské prostředí, které podněcuje jejich sebeúctu a klima soudružnosti. Přístup k řešení nemůže být jen technický; musí jít o ucelené (multisektorové) programy založené na identifikaci problémů a účasti obyvatel, zlepšení infrastruktury a služeb, cílené podpoře a zainteresování soukromého sektoru. Ukazuje se totiž, že programy regenerace tzv. sociálních sídlišť jsou efektivnější, zahrnují-li participaci obyvatel (nejen v procesu regenerace, ale i na běžné správě bytového fondu), spolupráci jednotlivých sektorů a obsahují-li aspekty sociální (vzdělání, pracovní příležitosti, volnočasové aktivity...), ekonomické i ekologické. Nová sociální výstavba má být realizována v menších okrscích a v zónách se smíšenou zástavbou, s dostatečnou infrastrukturou, aby se předešlo vzniku popsaných problémů, s nimiž se starší sociální bydlení potýká.

V této souvislosti byla uvítána iniciativa 25 větších měst - tzv. "Barcelonská deklarace" o regeneraci městských čtvrtí v krizi - mj. i jako podnět pro orgány zemí ES zabývající se bydlením.

Třetí neformální setkání ministrů v Bruselu v říjnu 1993 se podrobně zabývalo financováním sociálního bydlení. Byla zde sice konstatována značná různost v přístupu jednotlivých zemí, nicméně některé závěry bylo možno vyvodit. Sociální bydlení je většinou pojímáno široce jako bydlení únosné pro domácnost s nižšími příjmy jak z hlediska nájemného, tak i z hlediska nákladů na pořízení (zejména koupě) vlastního obydlí. Nebývá tedy zužováno na výstavbu nových sociálních bytů (vedoucí namnoze k nežádoucí segregaci), ani jen na veřejný a "třetí" sektor bydlení Výraz “třetí sektor”zastřešuje ve sféře bydlení aktivity, které v sobě spojují prvky soukromého a veřejného sektoru. Typickým reprezentantem tohoto sektoru jsou především neziskové organizace, jimž je věnována jedna z kapitol této studie., ale zahrnuje někde i účast vhodně zainteresovaného sektoru soukromého, včetně spolupráce těchto sektorů. Váha sociálního bydlení v jednotlivých členských zemích EU je ovšem různá - vliv zde mají i již zmíněné diference v jeho pojetí, míra regulace nájemného, podíl vlastnického bydlení apod.

Únosnost bydlení pro sociálně potřebné domácnosti je dána finanční dostupností, kterou je možno dosahovat různými systémy veřejné podpory, tj. např. přímými subvencemi, usnadněním splácení půjček a úvěrů (včetně úrokových subvencí, poskytováním garancí apod.), daňovými úlevami (včetně odpisových výhod) a podporovaným snižováním cen pozemků i nákladů na pořízení obydlí i různými nefinančními způsoby podpory. Systémy podpory musí být transparentní, rovnoprávné v aplikaci, administrativně efektivní a nenáročné a pod trvalou veřejnou kontrolou. Kromě uvedeného se v některých případech uplatňuje selektivní regulace nebo kontrola nájemného pro určitá místa a skupiny obyvatel. Financování sociálního bydlení probíhá, v podmínkách různých postupů a forem v jednotlivých zemích, od veřejných rozpočtů a zvláštních veřejných institucí (fondů, event. i recyklačních apod.), přes rozvinutou síť bank - někde specializovaných (hypotéční banky, stavební spořitelny) a využívání kapitálového trhu, až ke svépomocným institucím a iniciativám. Zasedání upozornilo, že je záhodno zainteresovat i tzv. institucionální investory (pojišťovny, nemocenské pokladny, penzijní fondy apod.)

V roce 1994 se čtvrtá schůzka ministrů konala v Drážďanech. Diskutovaná témata byla dvě: Soukromý nájemní sektor v členských zemích EU a poskytování obydlí pro přistěhovalce a uprchlíky jako nástroj sociální integrace. Tohoto zasedání se již zúčastnili ministři nových členských zemí EU, tj. Finska, Rakouska a Švédska. Účast těchto zemí s vysokou úrovní bydlení a s rozvinutou i účinnou bytovou politikou znamenala nesporný přínos. Ministři konstatovali, že pokles podílu soukromého nájemného sektoru v posledních letech je v řadě zemí vystřídán určitým vzestupem v důsledku větší liberalizace trhu a daňových a jiných fiskálních úlev pro majitele a investory v tomto sektoru. Pokračující integraci v EU, pohyby kapitálu i pracovních sil a vzestup bytové poptávky zejména v aglomeracích označili ministři za hlavní faktory posilující význam soukromého nájemního sektoru nejen pro žádoucí mobilitu, ale i pro potřebnou soudržnost a sociální integraci evropské společnosti. Proto ministři doporučili vytváření příznivých investičních podmínek pro výstavbu (a to i v pozemkové politice) a také rekonstrukci nevyužívaných budov i posílení možností menších investorů, což mj. vytváří i v obdobích potíží v národním hospodářství nové příležitosti ekonomického růstu i zaměstnanosti.

Z jednání vyplynulo, že sociální stránka bydlení v bytech soukromého nájemního sektoru je řešena různě. I když regulace nájemného v některých oblastech několika zemí přetrvává (např. Rakousko, Francie, Dánsko), je převažujícím trendem liberalizace. Liberalizace nájemného je ale ve většině členských zemí spojena se zavedení určitých limitů jeho zvyšování (např. v SRN tzv. místně srovnatelné nájemné, v řadě zemí tzv. stabilizační klausule s procentním vymezením apod.). Hlavním opatřením, zaměřeným na sociální aspekt soukromého nájemního bydlení, je však poskytování příspěvků na bydlení potřebným domácnostem; v řadě zemí (např. Velká Británie, Nizozemí, Francie, Dánsko) pobírá tyto adresné dávky 16 % až 20 % domácností, ve východní části SRN dokonce 25 %. Studie k soukromému nájemnímu sektoru, zpracovaná experty SRN Private Rental...: 1994.,uvádí, že po započtení těchto příspěvků klesá zatížení domácností nájemným (bez energií) na 15 až 22 % jejich disponibilního příjmu. Dlouhodobě však celkové náklady na bydlení stoupají s hospodářským růstem a zvyšováním příjmů obyvatelstva.

Pokud jde o přistěhovalce a uprchlíky převládl názor, že mají mít rovný přístup k bydlení a sociálním podporám jako ostatní občané; preferenční programy mohou být jen výjimečné, neboť nepodporují integraci těchto skupin do běžných občanských struktur. "Integrativní" bytová politika vůbec, týkající se nejen sociálně slabších domácností, ale i specifických skupin obyvatelstva (zdravotně postižení občané, mládež, starší lidé, příslušníci minorit atd.), může být nejlépe uplatňována na základě kvantitativně i kvalitativně se rozšiřující nabídky bytů. K tomu může přispět i soukromý nájemní sektor za předpokladu stabilních právních podmínek a příznivé fiskální úpravy. Ministři vzali s uznáním na vědomí úspěchy při integraci sféry bydlení v bývalé NDR do sociálně tržního hospodářství SRN. Zdůraznili rovněž význam technické pomoci - zejména transferu "know-how" zemím střední a východní Evropy podle zásady "pomozte lidem, aby si pomohli sami".

Páté setkání ministrů se konalo ve španělském Madridu v roce 1995. Tématem byla dostupnost vlastnického (individuálního) bydlení (owner-occupation - vlastnictví obydlí jeho uživatelem). V závěrečném komuniké se uvádí, že přibližně do let 1980 až 1985 podíl vlastnického bydlení (převážně v rodinných domcích) narůstal; poté došlo k jistému zpomalení. Země s vysokým podílem vlastnického bydlení považovaly v této době za nutné zvýšit podíl nájemního bydlení (sociálního i v soukromém sektoru) pro docílení rovnováhy a mobility na bytovém trhu.

Podle údajů CECODHAS zveřejněných v roce 1995, a tedy odpovídajících letům 1993-94, bylo v jednotlivých zemích EU v průměru 56 % bytů v osobním vlastnictví uživatelů. Balchin eds.: 1996: str. 150; podle L´observatoire...: 1995. Z větších zemí byl tento podíl nejvyšší ve Velké Británii a Itálii (66 % a 67 %), zatímco ve Francii činil 54 %, v Nizozemí 47 % a v SRN jen 38 %. Mezi faktory růstu vlastnického bydlení je uváděn zvýšený zájem obyvatelstva o tento způsob bydlení a jeho umožnění růstem počtu domácností s dostatečně vysokým příjmem, jakož i zlepšení podmínek financování výstavby (resp. koupě). To je umožněno např. delší dobou splácení hypotečních úvěrů spolu s přizpůsobením splátkového režimu potřebám klienta, či zavedením veřejných i soukromých systémů pomoci v poskytování záruk. Pokud jde o daňové úlevy, usnadňující získání obydlí do vlastnictví, téměř všechny země EU praktikují úlevy spojené s placením úroků z půjček na pořízení tohoto obydlí, při čemž však řada zemí tuto výhodu již limituje, aby nedošlo k tzv. regresní incidenci nevyváženě preferující domácnosti s vyššími příjmy. K dani z přidané hodnoty byl vyjádřen názor, že by její snížené sazby, platné v řadě zemí ve sféře bydlení, měly být uplatněny v celé EU, a to i do budoucna. Ve zprávě se dále upozorňuje, že nárůst vlastnického bydlení v některých zemích byl posílen vládou podporovaným prodejem nájemních bytů veřejného sektoru nájemníkům do jejich osobního vlastnictví, a to i na splátky počínající již v průběhu trvání nájemního poměru (např. Velké Británie - "right to buy").

V dalším ministři vyjádřili názor, že uvolnění vnitřního trhu EU se stavebními výrobky podle příslušné směrnice EU nepřispělo znatelně ke snížení stavebních nákladů a k očekávané větší konkurenci. Podobné připomínky byly i k nedostatečné realizaci účinků směrnic EU o volném pohybu kapitálu a bankovních operací. Ministři se rovněž vyslovili pro systémy kvalitativní kontroly, které chrání nabyvatele obydlí před stavebními vadami. Madridské setkání v závěru svého komuniké uvedlo stručné shrnutí svých společných priorit, které měly nalézt svůj výraz v závěrečných dokumentech Konference OSN o lidských sídlech - HABITAT II, konané v červnu 1996 v Istanbulu, a jejichž realizace by měla probíhat na místní, regionální, národní i globální úrovni. Znění těchto priorit je následující: integrovaný sociální, ekonomický, kulturní a ekologický přístup k trvale udržitelnému rozvoji lidských sídel; decentralizace, občanská participace a posílení akcí na místní úrovni; jistota v nájemním vztahu a ochrana držby majetku; opatření proti segregaci a sociálnímu vyloučení; školení a výchova; pozornost vůči zranitelným skupinám; přístup vrstev s nízkými příjmy k bydlení a půjčkám; partnerství mezi soukromým veřejným a tzv. “třetím” sektorem. The Istanbul Declaration...: 1996

V říjnu 1996 se konala dosud poslední schůzka ministrů v Dublinu. Tématem bylo bydlení pro sociálně vyloučené obyvatele. Podle komuniké jde o skupiny lidí postižené delším trváním mnohostranných nevýhod, které vedou k jejich vyloučení z hlavního proudu společenských, hospodářských a pracovních činností. Bílá kniha EU z července 1994 charakterizuje procesy uvedeného sociálního vyloučení nejen jako spojené s nezaměstnaností a nízkými příjmy, ale i s podmínkami bydlení, výchovy, zdravotní péče apod., včetně vlivu případné diskriminace a integrace v místních společenstvích. Zranitelné jsou zejména osoby dlouhodobě nezaměstnané, osamocené ženy (i muži) s dětmi, osoby s nejistými nízkými příjmy, lidé vyššího věku, zdravotně postižení, příslušníci menšinových společenství apod. V souvislosti s tímto problémem ministři zdůraznili úlohu specifických programů bytové politiky pro tyto skupiny a také pro bezdomovce, se žádoucím zapojením občanských iniciativ a neziskových organizací. Byl zmíněn i známý neblahý fenomén některých sídlišť z poválečné bytové výstavby, v nichž dochází k segregaci znevýhodněných skupin obyvatel. Opět bylo konstatováno, že problémy uvedeného druhu nelze řešit jenom bytovou politikou, ale především širšími programy a iniciativami v rámci zásad trvale udržitelného rozvoje a jeho aspektů ekologických, sociálních a ekonomických, včetně snižování nezaměstnanosti. Zvláštní význam mají v tomto směru místní iniciativy, včetně účasti dobrovolných pracovníků a participace obyvatel těchto míst.

Ministři se dále dohodli, že na příštích schůzkách si vymění informace o realizaci závěrů konference HABITAT II, která měla dvě hlavní témata: "přiměřené bydlení pro všechny" a "trvale udržitelný rozvoj lidských sídel". V souvislosti s druhým tématem položili ministři zvláštní důraz na "První konferenci evropských ministrů pro bydlení o trvale udržitelné bytové politice", Konference evropských ministrů pro bydlení o trvale udržitelné bytové politice, konaná v Kodani v roce 1996, je další aktivitou, kterou členské země EU vzhledem ke konceptu trvale udržitelného rozvoje (TUR) vyvíjejí. Pojem trvale udržitelného rozvoje, tak jak byl zaveden světovou pracovní skupinou OSN, zahrnuje dimenzi ekologickou, sociální a ekonomickou, přičemž všechny tyto dimenze jsou zohledňovány při uplatňování zásad TUR v rozvoji měst. Pozornost této problematice je v Evropě věnována již delší dobu - důkazem je např. vytváření “ekologické legislativy” v 80. letech, podepsání charty o zahájení “Evropské kampaně pro udržitelná města” zástupci osmdesáti evropských měst, nebo vydání tzv. “Zelené knihy o životním prostředí měst” v roce 1990. Zmíněná konference bude mít své pokračování v letošním roce v Amsterodamu, kam jsou k jednání přizvány i některé země, které nejsou členy EU; kromě Švýcarska, Maďarska, Islandu, Polska a pobaltských států je to i Česká republika. která se konala v dubnu 1996 v Kodani. Rovněž vyzvedli úlohu výzkumu v evropském měřítku a doporučili, aby se tzv. "Pátý rámcový program EU" (výzkum a vývoj) více zaměřil na otázky bydlení.

Organizace další schůzky ministrů, připravené na rok 1997, připadla Lucembursku, které se však s politováním omluvilo. Ministři proto uvítali pozvání Nizozemska, aby se jejich konzultace uskutečnily při příležitosti "Druhé konference evropských ministrů pro bydlení o trvale udržitelné bytové politice", která se tam bude konat 24. a 25. září 1997. V druhé polovině roku 1998 se předpokládá další pravidelná schůzka ministrů v Rakousku.

Závěrem k přehledu hlavních rysů posledních neformálních ročních setkání ministrů zemí EU, kteří mají v kompetenci bydlení, se nabízí několik vývodů. Především je to důraz, který EU klade na význam bydlení vůbec a na jeho vybrané problémy zvláště. Sféra bydlení je charakterizována značnou diversifikací a neustálým vývojem, při čemž rozmanitost přístupů i nástrojů, inovativní iniciativy ve formulování i realizaci bytové politiky a reakce na nové širší i domácí problémy se opírá o rozvinuté a kvalifikované kapacity ústředních, regionálních i místních orgánů pečujících o bydlení a o uplatnění moderní informatiky, monitorování a kontroly. Kromě početných pracovníků těchto orgánů se bydlením zabývají výzkumné a studijní ústavy, konzultační kanceláře, profesní organizace, zájmová seskupení atd. atd.

Výrazným rysem novějšího vývoje je snaha o efektivnější a hospodárnější využití prostředků věnovaných na rozvoj bydlení, aniž by se přitom slevovalo z náročných kvalitativních, sociálních i ekologických cílů, o čemž mj. zejména svědčí zesílený důraz na uplatňování zásad trvale udržitelného rozvoje. Rovněž se zvyšuje význam obcí a občanských iniciativ i platné účasti obyvatel v rozvoji bydlení, jako důležité složky vývoje měst, s čímž je spojována snaha o koordinaci různých aktivit směřující ke komplexnějším řešením. Určitý důraz na bytovou politiku členských zemí v rámci ekonomické, sociální, finanční, technické i ekologické politiky EU může přitom vést k novým kladným účinkům, které jsou výsledkem spojení národního úsilí s celkovým rozvojovým prostředím i s regionální pomocí EU. Příkladem je rychlé zlepšení bytové situace v chudších členských zemích (např. Irsko, Španělsko).

Hlavní ukazatelé bydlení (od investic až k obytné ploše na osobu) a velká šíře, rozmanitost i dosah státní intervence a veřejné pomoci nejen subvenční ukazují na kvalitu rozvoje bydlení v moderní tržní ekonomice. Souběžně existující sociální problémy (dnes rostoucí mj. v důsledku vysoké nezaměstnanosti) se stávají předmětem cílené aktivity státu, obcí i podnikatelských subjektů, přičemž se hledají nové iniciativy i formy řešení. Celkově vysoká úroveň bydlení se dále rozvíjí prostřednictvím specifické péče o kvalitu výstavby, vybavení, služeb, obytného i širšího životního prostředí a počítá se i s uplatňováním principů trvale udržitelného rozvoje. I v podmínkách současných hospodářských a měnových problémů a značné nezaměstnanosti zůstává v řadě zemí tato aktivita, doprovázená zvýšeným důrazem na selektivnost, hospodárnost a konečnou efektivnost, mezi předními úkoly vlád zemí EU.

I když bytová politika zřejmě zůstane v rámci EU v autonomní kompetenci členských zemí, bude pokračování integračních procesů v jiných oblastech nesporně zvýšenou měrou působit i na její utváření. Tento vývoj nebude jednoduchý, bude se setkávat s rozpory i s obměnami nejen v ekonomické, ale i politické oblasti. V úvahu je třeba brát především:

- Současnou vysokou nezaměstnanost v mnoha zemích EU (celkový průměr kolem 11 %, nejvyšší hodnoty ve Španělsku, Finsku, ale nad průměrem i ve Francii a Itálii), která se stává stěžejním problémem.

- Tak zvaná "konvergenční kriteria Maastrichtu", zejména požadavek snížit deficity státních rozpočtů pod 3 % HDP, což není snadným úkolem i když inflace je nízká (v průměru jen přes 2 %) a průměrný růst HDP se má podle odhadů OECD zvýšit v roce 1997 o 2,4 % oproti 1,6 % v roce 1996.

- Vývoj v politické oblasti, neboť výsledky voleb ve Velké Británii a Francii posílily mimořádně vliv socialistických stran.