Databáze Cesta do Evropské unie

Detail

Velká Británie je unikátní zemí v rámci Evropské unie, a to nejen proto, že nemá kodifikovanou ústavu a vyjasněnou koncepci státu, ale i z hlediska regionální politiky, protože vývoj regionální politiky byl ve Velké Británii poněkud komplikovaný a dlouhý.

Hlavní a jediný princip - parlamentní suverenita - je slučitelný s přenesením pravomocí, přičemž uvedené může být vždy vzato zpět, včetně transferu na nadnárodní orgány nebo směrem dolů na regiony, jež tvoří Spojené království. Tento princip se v nedávné minulosti dostal pod značný tlak evropské integrace a autonomistických a separatistických hnutí ve Velké Británii. Přestože tyto tlaky byly dost silné, takže přivodily ústavní inovaci tzv. poradních referend, nezměnily základní stavbu britského státu.

Velká Británie obsahuje značné územní rozdíly, jež pak mají ve svých důsledcích dopad legislativní, institucionální i praktický na regionální politiku. Velká Británie se skládá ze čtyř územních jednotek, v nichž je mj. odlišně uplatňována regionální politika. Skotsko je historicky národní stát, spojený s Anglií v roce 1707 sjednanou smlouvou, jež ponechala nedotčeno mnoho z existující občanské společnosti, včetně jejího vlastního právního systému, systému vzdělávání, náboženského zřízení a národnostního. Wales byl spojen s Anglií nejdříve, již v roce 1536, přičemž s Anglií více splynul institucionálně, i když náboženské a politické tradice se ve Walesu významně rozvinuly. Severní Irsko je pozůstatek po nezávislosti Irské republiky (r. 1922) a nadále zůstává otázkou, má-li patřit ke Spojenému království nebo sjednocenému Irsku, což poněkud ovlivňuje praktickou regionální politiku. Uvnitř Anglie jsou regionální rozdíly jemnější a méně politizované, avšak založené na nelibosti s nadvládou Londýna, ekonomických nevýhodách a některých kulturních zvláštnostech.

Ve Velké Británii neexistuje žádný systém regionální vlády. Namísto toho jsou používány různé prostředky k ovládání uvedených čtyř územních jednotek a dalších hierarchicky nižších regionů. Pro Skotsko a Wales je to systém administrativního přenesení kompetence, privilegovaná reprezentace v ústředním parlamentu a exekutivě a přístup k dotování veřejných výdajů. Státní tajemníci pro Skotsko (zřízený 1885) a Wales (zřízený 1994) jsou z hlediska správního odpovědni za široký rozsah vnitřních záležitostí, jež v Anglii spadají pod různá ministerstva. Role těchto tajemníků je trojí: zvládnout ty záležitosti, jež byly z historických důvodů nebo účelnosti či vhodnosti svěřeny jejich úřadům; přizpůsobovat politiku místním potřebám a požadavkům (včetně regionálních aspektů); lobovat u ústřední vlády z hlediska místních a regionálních (národních) zájmů. Pro zajímavost uvádíme, že ve Skotsku byly veřejné výdaje cca o 20% vyšší než v Anglii, ve Walesu byl uvedený rozdíl o něco nižší. Existuje paralelní systém parlamentních výborů pro Skotsko ke zvládnutí oddělené legislativy, což je vynuceno zvláštním právním řádem, i když jsou celkově podřízeny ústřednímu parlamentu a vládnoucí strana si nad nimi drží kontrolu.

Severní Irsko se v těchto souvislostech realizovalo co možná nejdál od hlavního proudu britské politiky, s tím, že od r.1922 do r.1972 mělo vlastní regionální parlament. Od této doby je řízeno státním tajemníkem, který na rozdíl od jeho skotských a waleských kolegů není poslancem voleným v provincii. Problém severního Irska je specifický a podrobněji se jím zabývat nebudeme.

Uvnitř Anglie jsou regionální instituce poměrně méně vyvinuty než pro Skotsko a Wales. Labouristické vláda zavedly v 60-tých letech systém regionálního plánování včetně stavovských (korporativních) Regionálních plánovacích rad, avšak ty se oproti původním předpokladům nevyvinuly v regionální volené vlády. S neúspěchem regionálního plánování upadaly a posléze byly zrušeny nastoupivší konzervativní vládou v r.1979. Od tohoto roku neměly anglické regionální zájmy žádné prostředky k politickému nebo administrativnímu vyjádření.

Přesto se regionální politika v širším slova smyslu stala důležitější zhruba od 60-tých let vznesením otázek, a to jak k existencionálním bodům, tak k vládnoucímu uspořádání. Ekonomické rozdíly mezi jihovýchodní Anglií na straně jedné a severní Anglií, Skotskem a Walesem na straně druhé zplodily sérii různých přístupů k regionálnímu rozvoji a regionálních politik a přesun zdrojů mezi r.1960 a r.1970. Léta konzervativní vlády za ministerského předsednictví Margarety Tchatcherové byla charakteristická ostrým růstem regionálních diferencí v důsledku deindustrializace tradičních průmyslových regionů, když moderní průmysl a služby akcelerovaly pouze ve vybraných lokalitách a regionech, přičemž recese na začátku 90-tých let zasáhla jih Anglie spíše tvrději. Skotské a waleské výhody ve veřejných výdajích byly anglickými poslanci kritizovány a vedla se kampaň k jejich snížení.

Nacionalismus ve Skotsku a Walesu byl na začátku 90-tých let posílen ekonomickými zájmy. Regionální rozvoj, zvláště v kontextu s Evropskou unií, znovu povstal jako silné téma v reakci na postoje britské vlády v 80-tých letech. Rovněž v Anglii se regionalismus znovu vynořil s požadavky akcelerace ekonomického rozvoje srovnatelné se speciálními skotskými a waleskými agenturami. Otázkou do budoucnosti zůstává, po zrušení metropolitních hrabství a rady Velkého Londýna, zřízení místních vlád s tím, že labouristé a liberální demokraté v současnosti horují pro regionální vládu, i když její forma je v jejich pojetí neurčitá. Současně se vyvinulo hnutí pro reformu ústavy, zaměřenou na proporcionální reprezentaci, zákon o právech, regionálních pravomocích, pozitivnější přístup k Evropské unii a psanou ústavu. Toto hnutí má jistou odezvu i v sekcích konzervativní strany.

2. REGIONY VELKÉ BRITÁNIE A EVROPSKÁ UNIE

Britská vládnoucí elita viděla v Evropském společenství, v současnosti i v Evropské unii, nový vnější podpůrný systém pro britský stát po demontáži britského impéria. V prvních letech členství Velké Británie v ES bylo více nepřátelství k členství v ES v periferních regionech Skotska, Walesu, Severního Irska a Severní Anglie. Jedním z důvodů byla obava, že se jejich ekonomická perifernost prohloubí s větším trhem ES. Sektorové zájmy, včetně ocelářského průmyslu, rybolovu, horského farmaření, dále živily tyto negativní postoje k ES. Regionální perifernost měla rovněž svoji politickou dimenzi. Skotští a Waleští nacionalisté neposuzovali bruselskou administrativu příznivěji než londýnskou. Rovněž posléze odmítli model “Evropy regionů”. Koncem 80-tých let se přístupy v britských periferních regionech ohledně členství v ES (posléze v EU) začaly měnit a přibližovat pojetí v EU. Důležitým faktorem, jenž sehrál svoji roli, bylo nepřátelství Margarety Tchatcherové, ztotožněné s jižním britským konservatismem, vůči sociálním a politickým dimenzím evropského projektu spolu s centralizační politikou její vlády. Britský “model” fungování regionální politiky je zvláštní především zásadními změnami v souvislosti se změnami vládní orientace.

Spojitost Evropské unie s regiony a nároky Velké Británie je pociťována ve více sférách, jak ekonomických tak i politických. Sektorová restrukturalizace, zejména v těžkém průmyslu, zemědělská a rybářská politika a problémy dopravy se projevují v regionech diferencovaně. V r.1992 projekt vnitřního trhu ohrozil potenciálně periferní regiony, vzdálené od velkých center Evropy. Deregulace a konkurenční politika ohrožují programy křížového subvencování a regionálního rozvoje. Sektorová politika v oceli, uhlí, zemědělství a rybářství měla vážný dopad. Značná pozornost se dosud věnovala strukturálním fondům Evropské unie, ovšem i když jsou nejviditelnějším aspektem působení Evropské unie na regiony a národy Velké Británie, patří v podstatě k méně významným z pohledu regionální politiky Velké Británie.

Pokud jde o Skotsko, Wales a Severní Irsko, hlavním kanálem pro instanční rozhodnutí Evropské unie je příslušné ministerstvo zahraničí. Příležitostně je uplatňován významný vliv v regionální politice. Ve skotském a waleském úřadě existují oddělení pro evropské záležitosti s dvojí rolí: rolí koordinátora a usnadňovatele v rámci úřadu i ve vztahu k centrální vládě a jako správce strukturálních fondů EU. Jsou aktivní v podpoře a obhajobě regionálních zájmů. Jistou tendencí je prosadit zvláštní politiku priorit. Vliv teritoriálních úřadů v britské vnitřní politice upadal v 80-tých letech. Tomu odpovídá i pokles vliv v EU, což dokazuje neúspěch zajistit podstatný podíl regionů Velké Británie v nových strukturálních fondech EU.

Skupiny regionálních zájmů koncentrují svoji lobystickou činnost na příslušné ministerstvo zahraničí, přičemž přímé lobování v Bruselu má význam z hlediska publicity a vytváření předpolí pro působení londýnské vlády. Skotsko, Wales a do jisté míry Severní Irsko mají značnou výhodu, tzv. privilegovaného přístupu do britské vlády, ovšem s tím, že meze jejich aktivit určuje vládnoucí strana. V této souvislosti je nutno podotknout, že anglické regiony postrádají uvedený kanál a do Bruselu se dostávají pouze cestou ústřední vlády. Anglické regiony ani nemají dobře organizované regionální zájmové skupiny či obchodní lobby. Uvedené skutečnosti přináší anglickým regionům vážnou nevýhodu vůči evropským iniciativám a při pokusech ovlivnit regionální politiku. V nedávných letech bylo patrné jisté úsilí zřídit regionální lobování a rozvojovou organizaci, zvláště na severu a severozápadě Anglie, avšak s malou vládní podporou. Obecně řečeno, EU stimulovala úvahy o potřebě zlepšit regionální organizaci a tím pádem došlo k určité mobilizaci kolem strukturních fondů.

Ve Velké Británii, podobně jako v jiných zemích, bylo mnoho pokusů zřídit přímé spojení mezi regionálními a lokálními institucemi a Bruselem. Získání podpor ze strukturálních fondů je nejběžnější vymožeností, ovšem chybí důkazy přímého významu pro regiony.

Požadavky regionální nebo národní autonomie a evropské integrace byly zvládnuty ve Velké Británii zatím bez jakékoliv významné ústavní změny. Parlamentní suverenita zůstává základním ústavním principem s tím, že regionální politika a místní orgány byly spatřovány dosud jako prodloužení centrální politiky. To se ve Velké Británii ukazuje do budoucna jako neudržitelné. Bezprostředním problémem Velké Británie je, že její regionální instituce jsou velmi málo vybavené pro fungování ve vnitřním trhu Evropské unie. Oproti německým zemím, francouzským, italským a španělským regionům postrádají britské regiony ústavní identitu, kapacitu pro autonomní rozhodování a regionální plánování a sítě pro sociální a ekonomické zájmy. Skotsko a Wales mají své vlastní úřady s reprezentací ústřední vlády. Periferní anglické regiony postrádají výhodu svých vlastních úřadů, jež mají Skotsko a Wales. V britských periferních regionech je obava z neadekvátnosti infrastruktury a regionální politiky v přípravě regionů na konkurenci v rámci trhu EU. V této souvislosti uvádíme, že správa pro Komisi EU z r.1990 identifikuje britské regiony jako špatně vybavené pro fungování v uvedeném trhu EU.

3. VÝVOJ REGIONÁLNÍ POLITIKY VE VELKÉ BRITÁNII

Už ve třicátých letech byla Velká Británie postavena před problém, jak řešit dopady hospodářské krize v klasických průmyslových regionech. Změny ve struktuře národního hospodářství Velké Británie se podepisují na regionální diferenciaci země, což souvisí s jednostrannou ekonomickou orientací celé řady regionů, jež nebyly schopny pružně reagovat na strukturální změny. Již v r.1934 byly ve Velké Británii vymezeny tzv. zvláštní oblasti, což můžeme v dnešní terminologii považovat za problémové regiony. V poválečném období byly vymezeny tzv. rozvojové oblasti, které bez podstatných změn zůstaly zachovány až do konce 50-tých let. Významným byl zákon o městském a regionálním plánování, pomocí něhož se zavádělo osvědčení o průmyslovém rozvoji. Snadná a podporovaná dostupnost těchto osvědčení, především v rozvojových oblastech, výrazně ovlivnila lokalizaci nových průmyslových odvětví do problémových regionů, přičemž toto opatření omezovalo nadbytečnou expanzi v ekonomicky překrvených regionech.

V období 1960 - 1972 dochází k neustálé změně principů regionální politiky. Zákon o místní zaměstnanosti, jímž se vymezily rozvojové distrikty, vyšel v r.1960. Finanční pomoc se podle tohoto zákona soustředila do menších regionů, vybraných podle vysoké míry nezaměstnanosti. Tato opatření otevírala další prostor pro poskytování grantů a půjček firmám za účelem výstavby a modernizace provozů. Analogický zákon z r.1963 umožňoval navíc zrychlené odpisy při nových investicích ve strojírenství (náklady mohly být odepsány z daňového základu). V r.1966 došlo k dalším změnám v souvislosti s vydáním zákona o průmyslovém rozvoji. Na základě tohoto zákona jsou vymezeny rozvojové regiony v mnohem širším pojetí. Poskytování stavebním grantů nabylo většího rozsahu. Začaly se opět poskytovat měkké půjčky a granty firmám, zřizovaným či expandujícím v problémových regionech ve vztahu k nově vytvořeným pracovním příležitostem, výhodně se upravily prodejní ceny i nájemné. Objevily se rovněž rekvalifikační programy a začali být zvýhodňování špičkoví pracovníci, migrující do rozvojových regionů. Stát kryl až 85% nákladů na rekvalifikace, realizovaly se rozsáhlé investice do infrastruktury, jež měly zlepšit úroveň regionů a lokalit tak, aby mohly poskytovat služby nezbytné pro rozvoj průmyslových i neprůmyslových aktivit. V r.1967 se zavedla prémie regionální zaměstnanosti, což byl grant vyplácený zaměstnavatelům v rozvojových regionech za zaměstnané pracovníky. Ve stejném roce se vymezily zvláštní rozvojové oblasti, v nichž se předpokládalo další zvýšení nezaměstnanosti s pokračující uzavírkou dolů a zaváděním technologických inovací. Uplatňovaly se opět stavební granty (ve výši 35%), osvobození od nájemného po dobu 5-ti let apod. Posléze se vymezily tzv. středně rozvojové regiony, k nimž patřily ty regiony, které dosud sice nepociťovaly důsledky konverze příliš výrazně, avšak s ohledem na jejich nepříznivou ekonomickou strukturu se daly předpokládat jisté problémy. Regionální pomoc se v r.1973 rozšířila i na sektor služeb, přičemž se granty poskytovaly administrativním institucím a vědecko výzkumným pracovištím, jež se přestěhovaly do problémových regionů.

Po té, co se ujala vlády konzervativní strana (v r.1970), začala prosazovat omezení státních zásahů a to i v regionální politice. Systém investičních grantů byl posléze nahrazen fiskálními opatřeními (100%-tní odpisy v prvním roce u nového vybavení v rozvojových a zvláštních rozvojových oblastech a 60%-tními odpisy ve zbytku státu). V r.1972 přinutilo vládu určité zhoršování hospodářských problémů, zejména v krizových regionech, rozšířit 100%-tní odpisy na celonárodní úroveň, zavést 40%-tní odpisy na stavby a doplnit tato fiskální opatření s celonárodní působností o další typy pomoci v problémových regionech. Byly zavedeny regionální rozvojové granty ve výši 22%, resp. 20% pro zvláštní rozvojové, resp. rozvojové regiony. Zákonem byl rovněž změněn systém finanční pomoci ve sféře zaměstnanosti pro podniky a to ve formě výhodných půjček a grantů na podporu racionalizačních a moderních projektů. Typickým rysem pro uvedené období je neustálý přechod od fiskálních k finančním nástrojům a naopak. Společným a jednoznačným rysem tohoto období je rostoucí převaha automaticky přisuzované pomoci nad jednotlivě posuzovanými zvýhodněními, což se týkalo především všech fiskálních opatření podobně jako grantů (investičních, pro regionální rozvoj a regionální prémie nezaměstnanosti). V důsledku tohoto trendu a stále rozsáhlejšího území zahrnovaného do kategorie problémových regionů různého stupně rostly výdaje na regionální politiku, z necelých 12 mil. Liber v r. 1961 na více než 30 mil. v r.1965 ,na téměř 160 mil. V r.1968 až na úroveň více než 300 mil. v r.1971. Vládní změna přinesla určité snížení, ale je třeba říci, že šlo o jev pouze přechodný, s tím, že se tato situace začala výrazně měnit v r.1976 v rámci první série škrtů ve státních výdajích. Byla snížena a nakonec zrušena prémie zaměstnanosti, oznámení zrušení grantů regionálního rozvoje v sektoru hornictví a stavebnictví a několikrát od r.1979 stanoven 3-4 měsíční odklad platby zbylých rozvojových grantů. Po opětném nástupu konzervativců (r.1979) byla oznámena nová koncepce vládní politiky ve vztahu k regionům, jež si kladla za cíl redukovat státní výdaje, koncentrovat se na oblasti v nejkritičtější situaci a zvýšit efektivnost této politiky. V důsledku toho došlo k řadě změn a to především v rozsahu zvýhodňovaných regionů (ze 47,5% rozlohy země na 29,6% po revizi). Posléze se toto číslo zvýšilo (na 36,7%) v souvislosti s nově formulovanou koncepcí regionální politiky (po r.1984). Celkově se však snížilo zastoupení v jednotlivých skupinách problémových regionů, s tím, že se snížil rozsah zvláštních rozvojových a rozvojových regionů a rovněž se upravily podmínky poskytovaných zvýhodnění.

Z hlediska nedávných trendů regionální politiky ve Velké Británii lze uvést, že po roce 1980 se populace v podporovaných regionech snížila z téměř 44% na 26% v r.1982, regionální rozvojové granty v rozvojových regionech byly zkráceny z 20% na 15%. V podporovaných regionech se populace zvýšila na 27,5%, přičemž ke změnám v populaci v rozvojových regionech docházelo i později. V r.1988 byl britský grant pro regionální rozvoj včetně severoirského grantu standardního kapitálu zrušen s tím, že byly zavedeny nové regionální granty pro podnikání pro malé firmy a vybraná podpora se stala hlavním zdrojem pomoci. Rovněž byly zavedeny podporované problémové oblasti. Podpora průmyslového rozvoje v severním Irsku (r.1990) se soustředila spíše na marketing a design výrobků a rozvoj se zřetelem na zlepšení mezinárodní konkurenceschopnosti než na kapitálové projekty. V r.1992 se míra limitu pro inovační součást grantů pro regionální podnikání zvětšila z 25 na 50 zaměstnanců a granty byly rozšířeny do přechodných oblastí.

4. PROBLÉMOVÉ REGIONY VE VELKÉ BRITÁNII

Přibližně v posledním čtvrtstoletí je pro regionální politiku ve Velké Británii typické sepětí se strukturální politikou, přičemž se objekty regionální politiky staly velké regiony s převahou krizových odvětví (těžba uhlí a těžký průmysl, zejména metalurgie).

V této souvislosti je zajímavé se zmínit, že vedle problémových regionů se regionální politika ve Velké Británii orientuje na podporu progresivně se rozvíjejících regionů. Stát prostřednictvím výhodných úvěrů, nízkých daní a dalších výhod podporuje vytváření regionálních komplexů na bázi vědecky a technologicky náročných výrob, příkladem jsou území Cambridge a shotlandský “křemíkový úval”. Lze konstatovat, že obapolní orientace regionální politiky, tj. buď stimulovat rozvoj zaostávajících regionů (s aspektem předcházení možným sociálně politickým konfliktům, avšak na úkor cílů rychlé strukturální přestavby ekonomiky státu jako celku) nebo vzhledem k rostoucí mezinárodní konkurenci směřovat všechny síly na zvýšení efektivnosti nejrozvinutějších a konkurenceschopných odvětví (což však často vede k ignorování zájmů zaostalých regionů, v nichž jsou koncentrována méně efektivní odvětví).

Právě Velká Británie je typickým příkladem neoliberalismu, s postupným omezováním státní účasti na řešení problémů regionálního rozvoje, kdy se účast státu orientuje na podporu ekonomického rozvoje regionů z hlediska celostátních zájmů, přičemž vlastní potřeby zaostávajících a depresivních regionů jsou zpravidla ignorovány. Ovšem pod značným společenským tlakem jsou i ve Velké Británii státní orgány nuceny přijímat určitá opatření sociálního rázu pro zmírnění těžké situace v zaostávajících a problémových regionech.

Klasický model industrializace, jež Velká Británie představuje, tzn. s hlavním městem jako administrativním a obchodním centrem celé britské říše, jež produkovala suroviny a představovala trh pro výrobky urbanizujících se oblastí těžby uhlí, fungoval celé 19. století, přičemž ke zvratu došlo v období světové hospodářské krize ve 30. letech našeho století. S nástupem nových technologií se počala situace měnit takovým způsobem, na který tradiční průmyslové regiony Velké Británie nedokázaly pružně reagovat. Postupná změna ekonomických podmínek s negativními dopady se výrazně urychlila a prohloubila v důsledku všeobecného poklesu poptávky po uhlí a dalších průmyslových výrobcích v důsledku hospodářské krize ve 30. letech. V těžebních oblastech prudce stoupla nezaměstnanost a ani po překonání krize se už těžba nevrátila na předchozí maximální úroveň. Dynamismus národního hospodářství se od uhelných oblastí obrátil k novým regionům, které se nacházely blíže k nejvýznamnějším trhům a měly kvalitní dopravní sítě. V polovině 30. let lze sledovat přesun pracovní síly do jihovýchodní Anglie, kde se začaly rozvíjet nové perspektivní obory a budovat odpovídající administrativní a komerční základna. Již v roce 1934 byla přijata legislativní opatření umožňující poskytnutí pomoci při vytváření pracovních příležitostí, a to především v jižním Walesu, severovýchodní Anglii, západním Cumberlandu a středním Skotsku. Tato legislativa představuje počátek systému britské regionální politiky a její paralelu komplex finančního zvýhodnění pro oblast severního Irska.

V podstatě lze v rámci Velké Británie (po 2. světové válce) identifikovat dvě ekonomiky, a to progresívní region jihovýchodní Anglie a West Midlands se strukturou založenou na moderním zpracovatelském průmyslu a službách komerčního a administrativního charakteru a pak staré průmyslové regiony se stále rostoucí potřebou další a další pomoci. Jihovýchodní Anglie narostla i populačně. Nový průmyslový zákon z roku 1958 a další opatření v roce 1963 dále rozšířily a specifikovaly formy regionální politiky, jejímž hlavním cílem bylo přerozdělování pracovních příležitostí z vyspělého centra na jihovýchodě do problémových periferních regionů. V těchto případech byla poskytována pomoc při přemísťování provozů, vláda decentralizovala některé administrativní činnosti do jižního Walesu a severní Anglie. S tím souvisí i zřízení úřadu na rozmisťování administrativních institucí, jež měl rovněž působit na pohyb úředních a obchodních aktivit z hlavního města do periferních regionů (v roce 1963).

V tomto období se úsilí o regulaci regionálního rozvoje zakládalo na třech předpokladech, a sice, že bude pokračovat hospodářský růst národní ekonomiky, dále, že jihovýchod bude ohniskem tohoto růstu a nakonec, že finanční zvýhodnění budou působit na rozšíření růstu do méně rozvinutých regionů země. Avšak následovala období krizí po ropných šocích a uvedené předpoklady se nenaplnily, přičemž výrazně vzrostla nezaměstnanost až do poloviny osmdesátých let. Přestože byly provedeny dílčí modernizace, tradiční průmyslové činnosti ve zpracovatelském průmyslu stále ztrácely pracovní místa vlivem konkurence třetího světa a v důsledku poklesu poptávky po oceli a uhlí i vlivem dalších faktorů. V důsledku markantních poklesů produkce tradičních průmyslových odvětví byly pochopitelně opět postiženy staré průmyslové regiony, ale nově i dynamická odvětví zpracovatelského průmyslu, např. automobilový průmysl v oblastech West Midlands a na jihovýchodě. Skutečností však zůstává, že uvedený průmyslový kolaps se do určité míry během osmdesátých let vyrovnal přesunem zaměstnanosti do terciálního sektoru.

Ještě na začátku devadesátých let se stále viditelně projevovalo rozdělení národní ekonomiky na dvě části, přičemž v současnosti dochází i v některých dynamických regionech u některých ekonomických činností ke značnému zhoršování a tím k dalšímu prohlubování diferenciace ekonomické situace v regionech.

5. SOUČASNÉ NÁSTROJE REGIONÁLNÍ POLITIKY VE VELKÉ BRITÁNII

V této části studie se zaměříme především na problémy regionů procházejících deindustrializací a konverzí průmyslové výroby. Specifické nástroje regionální politiky používané pro Severní Irsko byly vzpomenuty v předchozím textu a dále se jimi zabývat nebudeme. Rovněž situaci do roku 1984, kdy se rozlišovaly tři typy zvýhodňovaných regionů: zvláštní rozvojové, rozvojové a přechodné regiony již znovu nepopisujeme.

Po roce 1984 se už rozlišují pouze dva typy oblastí, a to rozvojové a přechodné, s tím, že toto rozdělení určuje intenzitu a druhy poskytovaného zvýhodnění. Rozhodujícími kritérii pro zařazení oblasti do příslušné kategorie je vysoká migrace z regionu, nepříznivé populační změny a zejména nezaměstnanost jako nejdůležitější kritérium.

Ve Velké Británii patří k hlavním používaným nástrojům regionální politiky tzv. regionální rozvojové granty, jež jsou poskytovány jenom v rozvojových regionech a dále grant výběrové regionální pomoci.

Regionální rozvojový grant je poskytován na jednotlivé projekty a může nabývat formy kapitálového grantu nebo pracovního grantu, a to podle toho, jakou formu preferuje příjemce. Grant je určen podnikům na investice do fixního kapitálu. Zahrnuje všechny typy projektů (zřízení, rozšíření, racionalizaci, modernizaci, konverzi, přesuny, změny výrobního programu). Privileguje průmyslová odvětví, vědecký výzkum a vzdělávání, leasingové firmy. U posuzovaných projektů je stanoven minimální limit investic podle počtu zaměstnanců. Rovněž se sleduje využití vybavení minimálně po dobu čtyř let. Prostředky se používají na nové provozní budovy a zařízení. Regionální diference spočívá v tom, že se grant poskytuje (do výše 15%) pouze v rozvojových oblastech. Poskytnutí grantu je dále vázáno maximálními náklady na vytvoření jednoho pracovního místa ve výši 10 000 liber. Nebo je možno zvolit pracovní grant, jenž v tomto případě činí 3 000 liber za každé nově vytvořené pracovní místo. Pro malé podniky (pod 200 zaměstnanců) limit 10 000 liber neplatí, pokud náklady na realizaci projektu nepřesahují 500 000 liber. Granty jsou osvobozeny od daní. Projekt musí vytvářet novou nebo rozšiřovat stávající výrobní kapacitu nebo přinést zásadní změny v preferovaných sektorech, musí se rovněž částečně či zcela vztahovat ke zlepšení kvalifikace. Žádosti schvaluje ministerstvo obchodu a průmyslu (Anglie), ministerstvo průmyslu (Skotsko) a úřad ministerstva průmyslu (Wales).

Grant výběrové regionální pomoci byl uzákoněn v roce 1982 a přiděluje se podle projektů, většinou má formu kapitálových grantů poskytovaných na zvyšování kvalifikace nebo kryje rizika evropských půjček (European Investment Bank, European Steel and Coal Comunitty). Grant nahradil v minulosti používané zvýhodněné půjčky a státní garance půjček. Příjemcem grantu jsou podniky, preferovány jsou investice do průmyslu, jež zároveň vytvářejí nové pracovní příležitosti. Zahrnuty jsou všechny typy projektů a oba typy oblastí. V praxi jsou však většinou zvýhodňovány pouze projekty, které stabilizují či vytvářejí nová pracovní místa. Poskytnutí zvýhodnění je dále podmíněno tím, že větší část nákladů musí být kryta soukromým sektorem, musí být prokázána oprávněnost nároku na pomoc, tzn., že poskytnuté zvýhodnění výrazně urychlí realizaci, zvýší efektivnost projektu apod.

Lze tedy shrnout, že ve Velké Británii má vytváření pracovních míst značnou úlohu při určování sazeb regionálních rozvojových dotací, přičemž subvence spojené s pracovní silou jsou nejdůležitějším finančním podnětem.